Sraz vyléčených abstinentů

Pro vás, kteří jste obdrželi sms (či pozvánku přes icq), se koná bečka dne 19. 12. od 16 hodiny v Tečovicích číslo 25 v hospodě "U Květy". Doprava je jednoduchá, stačí jet vlakem na zastávku Zlín - Malenovice, kousek se vrátit a zahnout doprava po cestě směr Tečovice. Vzdálenost od vlaku je asi kilometr. Na hospodu se můžete zeptat, v Tečovicích ji zná snad každý. Do objektu se jde z levé strany dvorem, pozor na rotvajlera, který tam hlídá! V budově pak do druhého patra, kde máme salonek. S sebou si vemte spacáky, krýgle, endiaron a společenské oblečení (mikina s kapucí). Vzorky slivovice a jiné jsou vítány!


Zároveň poprosím o dobrovolný příspěvek na nájem, vytápění, občerstvení a nějaké to pivo.
Radek

Hrušimír v jednom kole

S blížícími se svátky se dostávám do situace, kdy nevím, co dělat dřív. V práci nestíhám nic, doma taky ne. Po výměně oken následoval úklid, ten se ovšem protáhl na několik dní a stále není u konce. Do toho řeším vánoční dárky, pomáhám Klárce s malým a dávám do kupy data v počítači.

Kromě těchto bohulibých aktivit zvládám ještě dvě. Především dávám dohromady akci. Příští týden se Tečovice zapíšou do dějin, bude tam dvojitá bečka. Mám z toho strach, protože to mělo už tuto sobotu takovou alkholickou předzvěst.

Druhá činnost je ještě lepší. Píšu průvodce po rumunských horách. V březnu má vyjít nový průvodce a mně se podařilo vetřít mezi autory a budu tam mít svůj koutek slávy. Je to určitě dobrý začátek, jen nevím čeho.

S nadějí tedy hledím do dnů příštích a očekávám více klidu na jaře. Potřebuju někam na čundr, potřebuju čas a klid v práci.

V pátek bylo okno

Bojová akce výměny oken proběhla poměrně rychle. Ani jsme nečekal, že v jednu hodinu budu hledět na výtvor a hromady prachu. Od čtvrtku u nás byl Aleš, v pátek jsme uklízeli byt, v sobotu stará okna a pak já s Klárkou zbytek.

Prach je ale všude, což znamená takový uspěchaný předvánoční úklid. Ještě výměna podlahy v kuchyni a bude to vše - prozatím.

Cesty páně

Po delší odmlce se opět dostávám k životním cestám a křižovatkám. Štěpánek roste jako z vody, lozí po zemi, rychlý je jako vítr a v očích má oheň. Čtyři živly v jednom človíčku. Ukočírovat ho je stále těžší a já i Klárka to zvládáme dost těžko. Víme ale, že to k tomuto věku patří.

Doma se mi mezitím hromadí seznamy úkolů a nesplněných slibů. Oprava šuplíku, který prcek zdevastoval, sice proběhla, ale je opět ve stejném stavu, možná horším. Štěpán opět úřadoval. Poškozená pračka pere, chuchvalce prachu končí za skříní a drobky z koberce každý večer vybírám - vysavač nemám sílu vytáhnout. Do toho je třeba starat se o hady a kamarády. Nakládám sýry, sleduju zpravodajství, čekám na nový počítač a sbírám po bytě hromádky nepořádku.

Vrcholem bylo, že jsem asi onemocněl prasečí chřipkou. Asi tři dny mi bylo blbě a teď se začínám vzpamatovávat. Nekašlu, jen smrkám a jsem hrozně unavený. Prostě otrava...

Už se však těším i na Vánoce, skončí další rok, který pro mě tolik znamenal a už nikdy nebude nic jako dřív. Snažím se zachovávat nadhled nad všema katastrofama a vidět v nich to pozitivní. Je to nejrozumnější cesta. Jestliže existuje řešení problémů, tak není třeba panikařit. Jestliže neexistuje, tak panikaření nepomůže. Za týden nám budou dělat okna, panikařím a očekávám nadcházející katastrofu :)

Výsledky cesty do Rumunska, den jedenáctý...

Poslední den cesty. Ač poslední, tak vstáváme hrozně brzy, chceme totiž stihnout vlak do Simerie a pak IC do Budapešti. Je kolem čtvrté hodiny ranní a my za svitu hvězd jdeme na vlak. Mám strach, že se na nás odněkud ze tmy vyřítí smečka napruzených čoklů. Naštěstí se to nestává a brzy jsme i s naší fenkou na nádraží.

V místní pajzlovité nonstop hospodě si nechám natočit vodu a kupuju nějkaé pochutiny do vlaku. Po dvaceti minutách tu je vlak, loučíme se s naší psí kamarádkou a jedeme do Simerie. Tam pořizuji místenky do IC, aby nás nebuzerovali zase nějací otravní Maďaři, a sedáme si do vlaku, který už čeká na nástupišti. Konečně jedeme. Ve vlaku se obšťastňujeme pivy a spánkem a poměrně brzy jsme v Budapešti. Mám dojem, že to pokaždé trvá kratší dobu, než cesta tam. Na nádraží Keleti přijíždíme nicméně se zpožděním, takže do našeho rychlíku Jaroslav Hašek musíme běžet. Naštěstí čeká.

V Haškovi jsem usnul, ale probouzím se už v Nových Zámcích, pak je to Bratislava a v 17 hodin jsme v Břeclavi. Tam chvíli čekáme na vlak směr Přerov a v Otrokovicích se s klukama loučím, jsem totiž doma...

Epilog:

Byl to prales, páté rumunské pohoří nám nezůstalo nic dlužno, zbyl nám Paring a v podstatě i hřeben Capatinii. Teď si dám ale od rumunska nějakou dobu pokoj, jezdit tam každý rok se mi nechce. Doufám, že vyjde to Kosovo. Děkuji Michalovi a Radkovi, že se vypravili i do tak málo atraktivní země jako je Rumunsko. My fajnšmejkři však víme své. Čím méně je o horách napsáno v průvodcích, tím větší je to výzva. Přál bych si, aby to zůstalo i nadále podobné. Budu se těšit.

Výsledky cesty do Rumunska, den desátý...

Včerejší výběr místa pro stan se ráno ukazuje jako špatný. Spíme u potoka a všechno je strašně vlhké. Je mlha a vlhko je ve vzduchu i cítit. Balíme tedy mokré stany a vydáváme se na další pouť skrz městečko Costešti. Míříme k autobusové zastávce. Tam zjišťujeme, že autobus jel odjinud, takže nezbývá nic lepšího, než jít zase dál. Costešti pokračuje ještě dalších několik kilometrů, než konečně dojdeme k hlavní silnici, která spojuje města Targu Jiu a Rimnicu Vilcea. Právě do Rimnicu chceme jet.

U hlavní cesty je autobusová zastávka, ale bus jede až za 45 minut. Rozhodujeme se tedy stopovat. Naštěstí zastavilo hned asi páté auto a mladý řidič nám nabízí odvoz, že prý do Rimnicu jede. Rádi se necháme naložit a vyrážíme tedy asi do 70 km vzdáleného města. Řidič jede rychle jako prase, předjíždí dost riskantním způsobem a já celou dobu brzdím očima. Po cestě míjíme několik klášterů, kde závodník přibrzdí, pokřižuje se a pak zase zrychlí a věří, že Bůh má nad ním ochrannou ruku.

Cesta je dost dlouhá, takže jsem rád, když konečně vidíme neskutečně hnusné město s chemičkou, elektrárnou a rozpadajícími se továrnami z dob socialismu. Vedle Oradei je to asi nejošklivější město, které jsem v Rumunsku viděl. Všude jsou obrovská sídliště, mezi nimi přecpané ulice a továrny. Je to neskutečný panelákov, na obzoru při našem příjezdu vypadal až přízračně. Řidič nás dovezl až na nádraží, kde jsme mu dali nějaké peníze. Sice nic nechtěl, ale udělal nám velkou službu.

Na nádraží máme čas, takže kupujeme pivo a chipsy a snídáme tu nejneuvěřitelnější kombinaci. Samotné nádraží je taky pěkně hnusné a omšelé, přes nástupiště vede jakási pěší zóna a prochází tudy stovky lidí. Pak kupuji lístek - překvapuje mě, že mi ho prodali na konkrétní vlak. Ještě více nás ovšem překvapuje, že vzdálenost 98 kilometrů máme překonat závratnou rychlostí za pět hodin jízdy. Rychlík o hodinu méně. Doufal jsem, že je to překlep, bohužel nebyl.

Kolem desáté hodiny přijíždí z jakéhosi muzea vlak, který se už v Česku nevidí. Plíseň na zdi mě nepřekvapuje, kolem chybějícího koše taky ne, dveře od kupé, které byly vylomené jsou k vidění i u nás, okno zavřené na věky, dveře od vlaku zase na věky otevřené. O záchodech v rámci slušných mravů raději úplně pomlčím. Na sedačku jsem se úplně štítil si sednout, takže naše rozladěnost dosáhla vrcholu, navíc tu musíme trávit 5 hodin.

Nakonec se parodie na vůz čtvrté třídy cukne a kupodivu i rozjede a my míříme vstříc dalším zážitkům. Trasa totiž vede skrz soutěsku řeky Olt a je to takový technický unikát. Projede spoustu tunelů i mostů a jsou z ní fantastické výhledy na několik pohoří po cestě. Asi po hodině jízdy vlak zastavuje v lázních Calimanešti a tam asi hodinu čeká. Za těmito lázněmi vjíždíme do soutěsky. Jedeme proti proudu řeky, která je obrovský veletok. Vzpomínám, že při mém prvním setkání s Oltem byla řeka mnohem rozvodněnější. Teď je tu pětkrát méně vody, tak bych si ji i troufnul přebrodit :)

My jedeme po pravé straně řeky, vidíme neskutečné skály národního parku Naratu v pohoří Capatinii, kde jsme se před pár dny pohybovali i my. Na naší straně je pohoří Cozia. Projíždíme mnoho tunelů, spodní část soutěsky je asi nejhezčí. Po čase se dostáváme i do stanice Lotru, kam jsme původně chtěli přijet. Na druhé straně řeky je totiž městečko Brezoi, odkud jsme vycházeli. Tady přejedeme řeku a soutěska se trochu rozšiřuje. Nyní máme výhledy na Fagaraš a jedeme podél pohoří Lotru. Po chvíli se však trať vrací na pravou stranu a přimyká se k Fagaraši.

Pak mineme ještě kousek Sibiňských hor a opět přejíždíme řeku na druhou stranu, dostáváme se do míst, které znám. Tady jsme s Michalem před několika rokama bloudili v kukuřici a hledali most, který by nás dostal na fagarašskou stranu. Vidíme vesnici Boica, i vysoký kuželovitý kopec s vinicemi, pole, kde byla dřív kukuřice, a nakonec i dědinu Turnu Rosu. Tady jsme zahájili úspěšný přechod nejvyššího a nejdelšího rumunského pohoří Fagaraš. V hlavě mám mnoho vzpomínek a sto chutí vystoupit a vyrazit znovu. Turnu Rosu mimochodem znamená "červené věže" a proto se i průsmyk a soutěska Oltu v těchto místech někdy nazývá Červenověžská soutěska nebo prostě jen "Červené věže". Nevím, proč to tak je, ale v Turnu Rosu skutečně stojí jakési budovy s červenou fasádou a vysokou věží. Hrad to není a jejich účel mi je neznámý. Vypadají totiž poměrně nově.

Další etapa cesty už byla dost nezajímavá, kluci usnuli, no a s velkou slávou jsme se dostali opět do Sibině. Teď jsme se ale rozhodli si město více prohlédnout, protože má nádherné historické centrum. Předtím jsem se ještě pokoušel zjistit na nádražních informacích nějaký rozumný vlak do Brna. Nikdo z asi osmi nádražků v (dez)informačním středisku neuměl anglicky a ani obsluhovat počítač. Asi po půl hodině čekání jsme zjistili jeden spoj, který byl naprosto nemožný, takže jsme šli kromě zmíněné prohlídky centra najít i internetovou kavárnu.

Vyrážíme tedy do centra a prohlížíme si již známá místa. V informačním středisku jsme zjistili adresu internetové kavárny a dostali i mapku, podle které se orientujeme. V kavárně zjišťujeme široké spektrum vlaků, ale nakonec se rozhodujeme přespat ještě v Rumunsku. Už teď je dost pozdě a nejspíš bychom skončili na budapešťském nádraží mezi bezďákama a Maďarama. Dobrá volba je dojet do vesnice Vintu de Jos, která je asi dvě hodiny od Sibině a přespat tam někde v poli. V této vesnici se totiž křižují železniční tratě a zastavují tady všechny rychlíky. Také posíláme maily a sms, že žijeme a pak se vydáme na další etapu prohlídky města.

Vlastně jedinou památkou, za kterou jsme cíleně šli, byl železný most zvaný "Most lhářů". Je to nejstarší kovaný železný most v Rumunsku z roku 1859 a říká se, že pokud na něm někdo zalže, tak se most zřítí. Ironií osudu je, že bývalý komunistický diktátor Nicolae Ceauşescu na něm měl v roce 1989 projev o tom, že komunismus vydrží a nepadne. O pár měsíců později ho i jeho ženu zastřelili a komanči v Rumunsku padli. Z nás tří tam raději nikdo nelhal...

Následoval zběsilý nákup všeho možného v Bille, totální přecpání batohů a pomalá cesta k nádraží. V jednom bistru vedle nádru kupujeme u sympatických prodavaček různé pečivo a pak se tam chceme pořád vracet :) Naštěstí nám už jede vlak do Vintu de Jos. Ve vlaku popíjíme pivko a užíváme si naprostý luxus vagónů z Německa. Pravý opak ranního vlaku...

Známé nádraží ve Vintu de Jos nás vítá už sešeřelé. Přestupuju tady snad už po šesté. Tentokrát ovšem nezůstanu jen na nádraží, ale poznám i širší okolí tohoto důležitého zapadákova. Okolo je jen rovina, na turistiku se to tady moc nehodí, severozápadním směrem se ovšem už zvedají hory Apuseni - hlavně hory Trascau severně a západněji pohoří Metaliferi.

Nevíme, kam se vypravit, tak jdeme podél kolejí severním směrem. Všude běhá spousta polodivokých psů, jedna fenka se k nám přidává a tráví s námi noc :) Loudí, ale nic nevyloudí. Ze psů máme dost nepříjemný pocit, jdeme asi půl kilometru do polí, kde stavíme kvůli komárům a vlhku i stany. Spíme na polňačce, fenka spí někde v naší blízkosti. Večer ještě pijeme pivko a kecáme o mimozemšťanech a strašidlech.

Výsledky cesty do Rumunska, den devátý...

V klášteře se budíme rychle. Opět slyšíme hlavně zpěv jeptišek, tak balíme věci a mizíme. V bráně nacházíme obchod. Soudíme, že by bylo dobré něco přivézt domů, a tak si každý kupujeme nějaký suvenýr. Jeptišky se už tváří lépe než včera a je to příjemnější. Loučíme se tedy a vyrážíme na další pochod. Cíle je sousední soutěska Pietreni - někdy též zvaná Costešti.

Nejprve se však musíme vymotat z kláterního komplexu, než konečně nacházíme značku a ulomený rozcestník, který leží tak blbě, že nás to málem zmate. Abychom se dostali do soutěsky, musíme překonat kopec Arnota, který se strmě tyčí mezi soutěskou Bistrica a Pietreni. Je zde nově vyznačená stezka, značky jsou však daleko od sebe. Kopec má 1190 metrů, takže hned po ránu stoupáme po nově vyznačené značce do kopce. Nejprve po cestě z panelů, pak po asfaltu a nakonec loukami mezi závrty a podél hrany propasti. Kopec je z východní strany neustále ukusován lomem, vidíme jeho zázemí a dlouhou lanovku, která přepravuje kámen.

Brzy jsme nahoře, výhledy jsou pěkné, na kopci je spousta kravských lejn a bodláků. Přesto si ale nacházíme svoje místečka a pořádáme vrcholovou párty. Je to náš poslední kopec tohoto vandru. Vaříme tedy klobásy a pijeme pivo. Času je dost a nikam nemusíme spěchat. Po nějaké době se zvedáme a s těžkým srdcem klesáme velmi strmě do sedla pod Arnotou. Klesání ovšem probíhá zvláštním směrem a je neuvěřitelně dlouhé. Brzy máme pocit, že jsme ztracení. To navíc umocňuje i počátek nějakého stoupání. Velmi nás to mate, včera jsme sice nad soutěskou Bistrica viděli značenou stezku do doliny Pietreni, logicky by však měla vést přes toto sedlo. Nic tu ovšem není.

Po všech těch útrapách a bloudění se tak rozhodujeme sejít z hřebene přímo dolů "na divoko". Měníme tedy směr a kráčíme doprava dolů ze svahu. Nejprve to jde mírně dolů, brzy je to však strmý krpál a pod nohama nám ujíždí hromada jehličí, takže ho máme brzy plné boty. Asi po padesáti výškových metrech se ocitáme v údolí. Nejprve je třeba obejít plotek lesní školky a jsme na silnici. Tady objevuji i rozcestník s odbočkou a vzdáleností do Pietreni. Pietreni má být asi dvě hodiny chůze.

S velkým očekáváním vyrážíme do soutěsky, cesta nejprve dost stoupá podél skal a pak už jen lesem. Jdeme stále výš a začíná nám být jasné, že ze soutěsky nic moc nebude. Zpočátku jsme viděli i řeku v úzkém korytě, teď ovšem neslyšíme ani její hukot. Jen občas mezi stromy probleskne skála na protějším břehu řeky. Pietrenská soutěska je významná tím, že některé její úseky byly přehrazeny padajícím kamením při těžbě v lomu. Ten ukusuje její spodní část a je pak i zřetelně vidět. Kamení v roklině udělalo hluboké tůně, které vypadají velmi pěkně. Bohužel my se k nim nedostaneme. Jediné skutečně pěkné místo je pak výhled na skálu, kterou obnažil lom. Ten je úchvatný. Bohužel je zde však zřetelně vidět jeden z důsledků této nerozvážné devastace přírody (když pominu estetické ničení soutěsky, kopce Arnota, okolí kláštera a dvou vesnic v blízkosti). Celý les, cesta i domy v okolí jsou pokryty vrstvou vápencového prachu, cítíme to i na sobě, máme sucho v krku a občas nás i zasvědí oči. Život v okolí lomu musí být peklo a nic na tom nespraví nádherná příroda a národní park za humny.

Po několika zákrutách opět scházíme do blízkosti potoka a brzy i do vesnice Pietreni. V dědině se nachází další klášter - zvaný "44 Izvoare" (44 pramenů), je mnohem menší, tak ho zdaleka míjíme a pokračujeme směrem do Costešti k vytoužené hospodě a dopravnímu přibližovadlu do civilizace. To jsme ale netušili, co nás ještě čeká. První hospoda byla brzy, byl to ale neskutečný pajzl v unimobuňce, takže jsme šli dál. Bylo opravdu vedro a brzy se k nám připojil místní pošuk, který se neustále chtěl vybavovat. Je zvláštní, že cizinec často přitahuje alkoholiky, blázny a individua. Plácal hrozné nesmysly, připojily se i jakési děti a šlo nás víc. Nemohli jsme se ho zbavit a stopování byl problém. Místo tří osob nás bylo pět až šest a tolika lidem nikdo nezastaví.

Kráčíme tedy dál do Costešti a snažíme se jít rychle, abychom chlapa setřásli. Díky velkému teplu je chůze po silnici úmorná a nudná. Po pár kilometrech se podivín odpojil a my jsme si mohli na mostku přes říčku dát pauzu. Stopujeme i tady, ale zatím nikdo nezastavil, tak jdeme dál. Nebudu tu cestu popisovat celou, vesnice Pietreni je neskutečně roztahaná a přímo navazuje na městečko Costešti, které je ještě roztahanější. Jdeme snad ještě deset kilometrů po asfaltce skrz vesnici, děláme ještě dvě pauzy, než konečně přicházíme k otevřené hospodě.

Pijeme pak jedno pivo za druhým a bavíme se s místními, kteří předvádí, jak umí hezky česky nadávat. Vedle hospody je obchod, kde nakupujeme i brambůrky a další milé pochutiny. K večeru se odebíráme najít nocleh, přejdeme vratký most a spíme kousek od potoka na ohraničené louce u kolejí. Místní nám doporučili místo, kde zastavuje bus do města Rimnicu Vilcea. Snažili jsme se tedy spát v blízkosti tohoto místa.

Výsledky cesty do Rumunska, den osmý...

Ráno byla mlha jak mléko. Viditelnost dosahovala asi pěti metrů a foukal i studený vítr. Najedli jsme se tedy, sbalili a šli hledat cestu, ze které jsme včera uhnuli. Našli jsme ji asi po sto metrech vlevo a tak jsme po ní začali stoupat.

Šlo se táhlým stoupáním do kopce a brzy to člověku lezlo na mozek. Výhledy nebyly žádné, jen mlha. Navíc se terén moc neměnil, takže to bylo i otravné. Měli jsme dosáhnout sedla Zmeuret asi 1970 metrů vysoko. To už leží na hlavním hřebeni Capatinů. V té mlze jsme se ale těžko orientovali, takže to trvalo déle, než jsme čekali. Jedino změnou po cestě byl průjezd nákladního auta proti nám.

V sedle jsme si vůbec nebyli jistí, kde jsme. Na jednom kameni byl červený flek, ale jinak nic. Vodítkem pro nás bylo, že značka modrý pás, po které jsme šli, v sedle jakoby končila. Tak jsme usoudili, že jsme skutečně asi tady. Nakonec konzultujeme věc s kompasem a mapou, ale moc to nepomáhá, jdeme tedy doleva mimo cestu po travnatém hřebeni a snažíme se najít cokoliv. Nic jsme však nenašli, takže kráčíme kdoví kam v mlze. Po pravici se nám objevuje cesta, tak jdeme po ní. Naštěstí si drží směr a pravděpodobně vede tam, kam chceme. Dost dlouhou dobu si ale vůbec nejsme jistí, cesta v serpentinách klesá dolů a často jde jinam, než by měla. Nakonec se však ukazuje, že skutečně jsme v místě, kam jsme měli dojít.

Dorazili jsme do sedla Zanoaga, kde nacházíme další značku. Po pěti kilometrech jedna značka, inu tady se člověk skutečně najde :) Dál je směr jasný, jdeme stále níž do dalšího hlubokého sedla Rodeanu. Kráčíme pořád po široké lesní cestě, od sedla Zanoaga však začíná les a tak jdeme lesem. Mlha je pořád stejná, na stromech ale potkáváme občas i značku (i nové). Po několika kilometrech však značky končí a cesta se stáčí kamsi do pryč. Kompas ukazuje, že máme jít stále přímo a navíc z lesa slyšíme hlasy. Vyrážíme tedy vstříc jehličí a ostružinám a opět se probíjíme skrz prales. V okamžiku, kdy už si připadáme ztracení, potkáváme člověka a ten nám potvrzuje, že jdeme správně do sedla Rodeanu. Skutečně asi za 100 metrů vylezeme z lesa a opět vidíme širokou cestu (ukazuje se, že jsme měli jít pořád po ní).

Sedlo Rodeanu je hrozně široké a je zde i několik salaší. Mlha je pořád stejná a nic nenasvědčuje tomu, že se to změní. V sedle dáváme pauzu a válečnou poradu. Uznáváme, že pokračovat po hřebeni nemá smysl. Hory trvají ještě minimálně 4 dny, ale v takovém bloudění i týden. Michal musí brzy do práce, jsme mokří, špinaví a počasí je hrozné. Naštěstí na jihu pod námi jsou dvě soutěsky. Rozhodujeme se, že si obě projdeme, ze sedla Rodeanu vede totiž stezka modrý trojúhelník přímo do jedné z nich.

Vracíme se tedy asi kilometr nad sedlo a s těžkým srdcem se vzdáváme svého snu. Paring letos neuvidíme, dokonce ani letos nevystoupíme nad 2000 metrů, je to smutné a pořád váháme, zda to přece jen nezkusit. Vidina tepla, sucha a hospody však vítězí a jdeme tedy na jih. Nejprve klesáme lesem, ale cesta se brzy stáčí na travnatý hřebínek s množstvím salaší. Většina z nich jsou však značně zchátralé. Už ani neklesáme, ale jdeme po hřebeni Gora Ursului (Medvědí hora - 1721 metrů).

Bohužel jsme blbě sešli a skončili jsme kdesi na východním úbočí hory. Museli jsme ji tedy traverzovat a najít naši značku. Od sedla Rodeanu byl modrý trojúhelník naštěstí značen celkem dobře, takže to bloudění ani nemělo delšího trvání, a navíc jsme objevili vydatný pramen vody. Značku jsme našli brzy a brzy se i vnořili do lesa a začali prudce klesat kamenitou cestou v lese. Tudy by projel snad jedině tank nebo kamaz, vyjeté koleje tu ale byly, takže i provoz. Asi pod hranicí 1500 metrů se začala trhat mlha a objevovaly se výhledy jižním a východním směrem.

Klesáme stále níž a těsně nad sedlem Šipote si dáváme pauzu, je nakonec krásně, svítí i slunce a my litujeme, že jsme hřebenovku vzdali. Stačí se však otočit a vidíme zamračeno nad hřebeny. Od sedla Šipote se dělí několik cest a tento trend pokračuje i dál, značka je sice řídká, ale směr si držíme správný (občas je ale i kilometr pauza mezi značkami). Dost prudce klesáme po kamenité cestě a užíváme si pak i teplého dne. Brzy jdeme vysoko nad bystřinou Cuca, která ústí do potoka Bistrica.

Klesání po cestě je neskutečně úmorné, bolí z toho šlapky, stehna i kolena. Obcházíme několik dřevařských přístřešků, no a po několika hodinách klesání se dostáváme k potoku Bistrica. Od soutoku s Cucou je to k soutěsce ještě asi 12 kilometrů. U soutoku se nám zdálo, že cítíme grilované prase. Ujišťujeme se, že to byla kolektivní halucinace. Bohužel ale nebyla... Kousek dál kempuje rodina a grilují tam maso. Ptám se jich na cestu a nemůžu od té hromady dobrot odrhnout oči, napadlo mě i to, že kus masa vemu a budu utíkat. Jsem však hrozně unavený a mám těžký batoh, brzy by mě chytli a taky bych skončil na grilu.

Jdeme tedy dál úmornou cestou podél Bistrice. Předjíždí nás několik aut, ale na stopování nereaguje nikdo. Brzy se tedy rozhodujeme pro pauzu a asi 20 minut si chladíme unavené a uťapkané nohy ve studené řece. Pak jdeme dál.

Po několika kilometrech potkáváme značku do sousední doliny a víme, že jsme už blízko, pak se ocitáme na soutoku dvou řek a soutěsku Bistrica už i vidíme. Nad ní se nachází několik chat a malá elektrárna. Se vstupem do soutěsky vstupujeme i zpět do národního parku. Soutěska sama o sobě je pěkná, bohužel skrz ni vede silnice a projíždí tudy poměrně dost aut.

Asi po dvou třetinách se objevuje informační tabule o jeskyni Pestera Ursilor, čili Medvědí jeskyni. Neváháme a jdeme na prohlídku. Jeskyně je asi 400 metrů dlouhá, má několik odboček a končí dvěma vysokými komíny. Člověka to v jeskyni pořád táhne dál vstříc objevování, ale musíme pokračovat. Brzy se objevuje konec soutěsky, tady je to ale nejhezčí, pod silnicí jsou i menší vodopády a u vstupu do rokliny se nachází další jeskyně. Bohužel však nemáme moc času a už ani energie a tak jdeme do hospody. Ta se nachází ve vesnici Bistrica asi kilometr pod soutěskou.

Tady popíjíme pivka a střídavě navštěvujeme obchod, kde nakupujeme piva, klobásy a vejce (ke konci túry se tato kombinace stala naší oblíbenou). Po pár pivem, když se začalo stmívat, jsme se rozhodli, že bude na čase vyrazit hledat nocleh. Vesnice je plná cigánů a okolí Bistrice je jedna velká romská osada. Stany ani spaní pod širákem nepřichází v úvahu. Ve vesnici se však nachází klášter a tak se osmělujeme a míříme k němu. Je zvláštně upravený, za komunismu jeho pravé křídlo přestavěli na vodní elektrárnu, další pozemky zabrala škola a internát a zbytek hřiště. Celé to je oplocené ostnatým drátem. Klášter se ocitl uprostřed tohoto nevkusného komlexu a i my musíme projít vrátnicí.

V klášteře narážíme na jeptišky, krásně zpívají v kostele, tak se jedné hned ptáme na nocleh. Zavolala kolegyni, co umí anglicky. Jeptišky se tvářily dost zmateně, nějprve tvrdily, že nemají žádnou volnou místnost, pak zase, že tam můžeme spát, ale budou chtít od každého z nás 50 euro. Za takovou cen bych ale od nich požadoval i umytí nohou a vepřové hody. Rozmrzele tedy odcházíme a vzpomínáme na pohostinost mnichů v horách. Chyba ale možná byla na naší straně, možná z nás bylo cítit pivo. Paní na vrátnici nám při opětovném setkání vyjednala rozhovor s majitelem hospody, kde jsme pili.

Nad vesnicí se totiž nachází ještě jeden klášter. Jmenuje se Arnota a je asi 5 kiláků daleko. Celkem rychle jsme se dohodli na ceně s jeho dcerou, která uměla trochu anglicky, a vyrazili jsme autem do kopce. Cesta k Arnotě vede přes lom, projíždíme tedy jeho bránou a dál dost zdevastovanou krajinou ke klášteru. Zdevastovanou krajinu na hranici národního parku naštěstí nevidíme kvůli tmě.

Po čtvrt hodině jsme u bran kláštera. Náš šofér šel dovnitř a domlouvá nám nocleh. Brzy vyleze ven s jeptiškou a nějakým chlapíkem. Nabízejí nocleh za 30 euro. To nás opět dost překvapuje. V horách mniši zvali k večeři a vykrmovali nás, pod horami se z nás jeptišky snaží vytřískat prachy. Jsme z toho znechucení a rozhodujeme se spát někde v okolí. Chlap z kláštera začal hrozně vyšilovat, že nás sežere medvěd, tak jsme se mu zasmáli a nakonec to dopadlo tak, že jsme dostali pozvání do kláštera k noclehu zadarmo.

Spíme nakonec v pokoji s několika patrovými postelemi v hrozném stavu. Uvařili jsme si vejce a klobásy a večeříme. V koupelně jsme se osprchovali a pořádně umyli, už bylo načase. Během té doby je slyšet zpěv jeptišek v kostele a hezky se u toho usíná.

Výsledky cesty do Rumunska, den sedmý...

Ráno bylo snad nejhorší za celou dobu na horách. Pes štěkal celou noc a ráno pokračoval. Nepomohlo nic, byl asi 30 metrů od nás na louce a štěkal. Když jsem na něj v noci zasvítil baterkou a zařval ať je potichu, tak odešel asi 10 metrů a pokračoval ve štěkání. Moc jsem se nevyspal...

Ráno jsme měli v plánu projít soutěsku Cheia. Je prý nejmohutnější v Karpatech a docela bych tomu i věřil. Oproti horám v okolí je hluboká 800 metrů, kolmé stěny mají i 400 metrů. Měří asi 2 kilometry a v nejužším místě má pouhé 4 metry. Chata, u které jsme spali, leží na jejím horním konci, pokud sem chcete dojet autem, tak musíte překonat hřeben nad soutěskou a projet dokonce i tunelem ve skále hory Stog. Už včera jsem zjistil, že půda chaty je odemčená, tak jsme si tam dnes schovali bágly a vydali se do soutěsky.

Cesta zpočátku vede lesem, překonává několik potůčků, které se propadají do podzemí, a asi po 500 metrech se přibližuje k potoku. Od tohoto místa začíná soutěska, pohled do jejího nitra je neskutečně impozantní. Bílé vápencové stěny spadají kolmo stovky metrů do hlubin, kousek dál hučí desítky metrů vysoké vodopády, vidíme převislé skály nad hlavami a jeskyně vysoko v kolmých stěnách. Vše je ozářeno sluncem a barevným listím na podzimních stromech.

Neváháme a hned vyrážíme mezi chladné skály. Stezka nejprve vede podél potoka, pak přicházejí skály a je třeba prolézt mezi obrovskými balvany, několik jich přelézt a nakonec i projít krátkou jeskyní. Všude je cítit chladný a vlhký karpatský vzduch a kamení je porostlé mechovými koberci. Obcházíme několik krásných vodopádů, pak se však od řeky vzdalujeme a musíme stoupat sutí pod strmou stěnu. Cestou jsme potkali zraněnou sovu. Nikdy jsem tak blízko toto zvíře neviděl. Pózuje nám z donucení, jeji křídlo jí nedovoluje prchnout. Její život je pravděpodobně těsně před koncem, přesto ještě skáče po kamení a pokouší nám útéct pěšky. Necháváme ji svému osudu a připravujeme se na první náročné místo v soutěsce.

Čeká nás totiž výstup kamenitým suťoviskem v dost strmém žlabu pod skalní stěnou. Postupně tedy překonáváme asi 100 metrů dlouhé suťovisko, které je třeba na horním konci traverzovat. S těžkým batohem je to jistě dost těžko průchozí úsek, ale čekají nás ještě horší. Za suťoviskem dosahujeme krásné výhledové skály velmi vysoko nad samotnou soutěskou. Musíme vystoupat několik stovek metrů nad vodu, pak traverzujeme svahy soutěsky na další vyhlídková místa. Chodník je strašně exponovaný. Boty nám kloužou ve štěrku a kamínky padají stovky metrů hluboko. Raději se ani nedívám dolů. Lze zde najít zbytky řetězů, které tu vedly, ale dnes je člověk odkázán jen na suchou trávu, které se může křečovitě držet a opatrně našlapovat.

Po překonání těchto úseků se dostáváme na vyhlídku Belveder, kde se otáčíme, a vracíme se zpět stejnou cestou k chatě. Teď s postupem doby zjišťuju, že jsme při průchodu soutěskou udělali chybu. Podle fotek jednoho Čecha lze soutěsku projít i po dně. Docela mě to mrzí, většina soutěsky se totiž prochází vrchem a to není zase tak atraktivní. Dává mi to důvod se tam vrátit (a projít si ještě Olanešťskou soutěsku). No a fotky ze dna soutěsky vypadaly skutečně velmi atraktivně. Akorát by to asi odneslo sucho a pohodlí v botách.

U chaty si dáváme pauzu, sbíráme prádlo, co jsme sušili, jíme a připravujeme se na výstup zpět do sedla Comarnica a pak na pohoří Capatini. Moc se mi nechce, sedlo je vysoko, cesta strmě stoupá v mnoha serpentinách a je vedro. Nikdo z obsluhy chaty však nepřijel, a tak se tedy zvedáme a noříme se do lesa. Jde se mi špatně, vím, co nás čeká, a tak se vleču jako smrad. Mám pocit, že se mé tělo rozděluje. První jdou oči, už se vidím tam u toho stromu, pak se hrne tělo s batohem. Poslední se však táhnou nohy, nechce se jim. A právě kvůli nim se tak vleču, kdybych neměl nohy, tak už bych tam byl.

Stoupáni jakoby nemá konce, najednou se však ozval Radek, že tam budeme za 15 minut. Má totiž slabost a s oblibou fotí houby. No a právě si srovnal fotky nějakých hub a fotek ze sedla a zjistil, že je mezi nimi rozdíl 15 minut. V sedle jsme však byli až za půl hodiny, bylo to ještě docela do kopce. Dáváme si tam krátkou pauzu a jíme. Je krásně teplo, bohužel výhledy si zatím moc neužíváme, cesta je pořád v lese.

I ze sedla kráčíme lesem. Pěšina je sice málo chozená, ale značka je vyznačená nově, tudíž se jde výborně. Navíc ani moc nestoupá, takže si užíváme karpatské divočiny a jdeme příjemnou hřebenovkou k hlavnímu hřebeni. Kdyby tu nebyly popadané stromy a takový prales, tak bych i věřil, že jsme někde v Jeseníkách. Připomínalo mi to tu cestu od Keprníku k Vřesové studánce nebo od Červenohorského sedla k Pradědu.

Asi v první třetině cesty nás potkalo obrovské překvapení. Potkali jsme turistku! Byla sama, asi čtyřicetiletá Rumunka a ptala se nás na přístup k Buile. Uměla solidně anglicky, tak jsme si pokecali. Bylo příjemné vidět turistu. U nás mě to štve, ale tady po týdnu vidět jednoho je fakt super setkání. Očekával jsem však někoho jiného. Byl jsem totiž domluvený se dvěma Čechy, co šli Paring a Capatiny od západu, že se tu sejdeme. Bohužel však naši kolegové změnili směr a šli jinudy, takže jsme se minuli asi o 5 hodin chůze. Přesto nás přítomnost ženy na horách překvapila i potěšila a dala nám námět na další rozhovory.

Pokračujeme tedy dál, hřeben začíná mírně stoupat, obcházíme několik menších bažin a brzy se ocitáme na první pastvině s rozbořenou salaší. Nacházíme se na pastvině Poiana Rotunda. Obdivujeme bedly, co tu rostou, nikdy jsem neviděl větší. Na Rotundě jsme trochu zabloudili, ale brzy jsme se našli, hřeben se akorát stáčí víc na západ. Brzy se také otevírají fantastické rozhledy do kraje. Zlaté hřebeny Capatinů máme na dosah ruky. Je to jako žluté moře trav. Stoupáme na první nezalesněný kopec a brzy máme jako na dlani spoustu kopců kolem. Především Buila je krásně vidět na jihu.

Probíhá tedy nutné focení a dál už jdeme po travnatých kopcích. Přecházíme první, je z něj krásný výhled, pak klesáme do sedla Curmatura Lespezi. Pod ním se nachází vydatný pramen, doplňujeme vodu a uvažujeme o noclehu. Všude je spousta vynikajících míst k postavení stanu. Pokračujeme nakonec dál. Stoupáme na kopec Lespezi, ale asi v půlce svahu se připojujeme k široké cestě pro auta a dál jdeme po ní. Kopec nakonec traverzujeme. Opět se noříme do lesa a brzy klesneme do sedla Govora (1610 metrů).

Tady stojí dost zasviněná salaš, místo na stan by se taky našlo, nakonec ale stoupáme po hřebínku asi ještě 70 metrů, než konečně najdeme vhodné místo na stan. Spíme přímo u lebky berana. Capatinii znamená rumunsky lebka, hory tedy dávají čest svému jménu. Jsme dost unavení, podařilo se nám dojít dál, než jsme čekali, tak si užíváme odpočinku. Na protějším kopci Lespezi pozorujeme jeleny. Poprvé v životě jsem viděl jelena s parohy...

Večer se trochu zhoršuje počasí, čas trávíme ve stanu hraním opisovaného slovního fotbalu. Je to hrozná sranda, tak nás to drží dlouho. V noci trochu pršelo, tak se bojíme o počasí. Bohužel oprávněně...

Výsledky cesty do Rumunska, den šestý...

Probuzení v sedle Builei je vykoupenou drsnou mixomatózou. Po včerejším mixu piv a slivovice jsem měl nohy z kamene a hlavu z páry. Motali jsme se však všichni a balení bylo nevyhnutelné. Po snídani opět nahazujeme batohy a vydáváme se vstříc nejkrásnějšímu dni naší cesty. Čeká nás přechod hlavního hřebene Buila - Vinturarita ve stejnojmenném národním parku.

Včerejší večer jsme si vyběhli na nejvyšší kopec jihozápadní části hřebene na Piatru. Dnes kráčíme na stranu opačnou. První nás čeká kopec Piatra Alba - čili Bílý kámen (1658 metrů). Začínáme však tak, že se nejprve noříme do lesa a velmi prudce stoupáme mezi skálami na travnatý hřeben. Ze sedla je to opravdu krpál, postupně se však terén otevírá a my vidíme propast po naší levici a spoustu závrtů a škrapových polí kolem. Krajina je opravdu nádherná. Jdeme po kraji propasti a po půl hodině dosahujeme vrcholu Piatra Alba. Od tohoto místa jdeme už po hřebeni a po naší levici strmě spadají severní svahy Buily. Pochodem po hřebeni a pak prudkým výšvihem dosahujeme kopce Buila. Měří 1848 metrů a je to třetí nejvyšší vrchol tohoto národního parku. Máme z něj fantastické výhledy všemi směry. Před námi se tyčí skála Vinturarita, vlevo se zlatají travnaté Capatiny a hory tušíme všude kolem. Na obzoru na západě vidíme i první kopce Paringu.

Poměrně strmě pak klesáme do sedla Stevisoara, odkud lze sestoupit zpět ke klášteru Pahomie. My však jdeme dál po hřebeni směr nejvyšší a pak i nejextrémnější úseky túry. Výhledy a krajina je neskutečně krásná, tak se i dost kocháme a fotíme. Nejvyšší vrchol Vinturarita dosahujeme po strmém ale krátkém výstupu ze sedla. Jsme 1886 metrů vysoko. Od tohoto místa se hřeben dost zostřuje a je velmi těžké po něm jít. Některá místa jsou až 2. st. UIAA. Bude zábava :)

Hned z Vinturarity se noříme do prudkého klesání a strašně zarostlé kleče. Do toho začínají i skály a je jasné, že zbytek dne bude opět veselý. Snažíme se držet stezky, ale při klesání ve skalách jsme sešli někam na jižní úbočí a začínáme opět tápat. Tušíme, že stezka povede vrchem, Radek se vypravuje na průzkum a nalézá ji asi o 50 metrů výš. Stoupání po kluzké suché trávě a ve skalách s těžkým batohem bylo fakt masakr. Nahoře na pěšině jsme objevili pomníček se jmény čtyř lidí, kteří zde zahynuli někdy v srpnu před několika lety. Bylo jim do 16 do 25 let. Nejspíš je zabil blesk.

Musíme se však dál prodírat džunglí na hřebeni. Pomalu se dostáváme na poslední velký kopec masivu na Vioreanu (1866 metrů). Výstup nám dává skutečně zabrat, ale nahrazují to zatím nejkrásnější výhledy. Vidíme už zřetelně do soutěsky Cheia, vidíme i sedlo, kam míříme, vidíme pohoří Cozia i Fagaraš. Na severu vidíme Capatinii a na obzoru se rýsují hory Lotru. No a skalnatý hřebínek, co nás čeká, vypadá naprosto neprůchodně. Chvíli ještě lelkujeme a jíme rozinky, ale víme, že to nejhorší teprve přijde, tak raději jdeme.

Nejprve nemůžeme v husté kleči najít ani směr, nakonec se však skrz šílené rostlinstvo probíjíme a nastávají fakt muka. Prudce klesáme po skalách a kořenech kleče, do toho se na nás lepí smůla ze stromů a větve nás derou po kůži. Občas se objeví nějaký jalovec a do toho všeho se ozývá naše sprosté nadávání. Párkrát se mi stalo, že jsem se zašprajcoval a nemohl jsem nikam, noha mi zůstala zkroucená mezi kořeny, batoh mě tlačil dolů ze svahu a ruce se mi zamotaly do pichlavé kleče. Podobně však bojovali i kluci, tak jsme byli solidární a pomáhali si.

Pak se začaly objevovat skály, museli jsme učinit dva dost drsné a náročné sestupy po velmi strmých skalách. Ten první byl fakt dost náročný, šlo o skoro kolmou desetimetrovou skálu, kterou jsme slézali za pomocí kleče. Asi to bylo nejtěžší místo, pak bylo však ještě jedno dost náročné. Tam šlo o traverz nad asi dvacetimetrovou propastí. Museli jsme si dávat bedlivý pozor na větve, které nás nebezpečně strkaly dolů a všelijak se zachytávaly o batohy. Jedna chyba a byla by to konečná... Z tohoto traverzu jsme se ještě museli spustit asi tři metry a objevili jsme se v bludišti obrovských hromad dolomitových balvanů, jejichž hrany byly ostré jako žiletky.

Bylo to neskutečně nádherné místo. Přejít přes skály však byl taky dobrý mazec. Musíme přeskakovat hluboké škrapy a překračovat i desítky metrů hluboké propasti. Procházíme i skrz jeskyni. Po čase se však opět noříme do klečovité džungle a je to zase horší. Nohy i ruce mám na mnoha místech zdrásané do krve a probíjení se skrz větve a jehličí nemá konce.

Za skálami stezka změnila směr a nyní kráčíme po levé straně hřebene, pomalu klesáme a najednou jsme na nějaké travnaté louce pod hřebenem. Je to docela úleva chodit po trávě a nemít v cestě žádné překážky. Místo se nám velmi líbí, později zjišťujeme, že zrovna tady vybíhá od Buily spojovací hřeben přes sedlo Comarnica na hlavní hřeben Capatinů. Až tudy půjdete, tak rozhodně nechoďte dál po hřebeni, ale dejte se od této louky po nenápadné pěšině dolů. Pokud trefíte správnou cestu, tak půjdete po hřebínku do sedla Comarnica, asi 500 metrů odtud teče potok, kde lze nabrat vodu, a dalších 1500 metrů je už sedlo. Značka tudy sice nevede, ale je to rozhodně mnohem lepší cesta, než jít dál po hlavním hřebeni Buily.

Tohle my jsme však nevěděli a hledali jsme značku. Po delší době ji Radek našel a tak se opět noříme do kleče a do skal a brzy už o nějaké louce bez trní jen sníme. Od louky stoupáme až na hřeben Buily, akorát není skrz kleč nic vidět, značka se tady hrozně ztrácí a často se musíme hodně vracet. Cestu zpestřují popadané stromy, které musíme krkolomně obcházet, přelézat, ale i podlézat po břiše. Jehličí mně čouhá snad i z uší.

Asi po půl hodině ztrácíme značku definitivně. Ocitli jsme se na místě, kde dřív asi vedla stará značka a tady se spojovala se současnou značkou. My jsme se začali po té staré vracet (stejně jako druhý den pod Claia cu Brazi). Ta však končí v lese a tak opět bloudíme. Michal šel hledat dolů, já nahoru a Radek zpátky. Nakonec jsem značku objevil já, akorát to bylo staré a špatné značení. Začali jsme nesmyslně stoupat kamsi do kopce a navíc se cesta ztratila. Motáme se opět jako "hovno pod splavem".

Ze situace se profilují tyto možnosti a fakta: Jsme pod ostrým skalnatým hřebenem, kde není voda. Nahoru nemá smysl jít. Jsme v lese, kde není vidět žádný orientační bod. Mapa ani kompas nepomáhají, jdeme prostě blbě. Jsme v krasu a pod námi je nejmohutnější soutěska v Karpatech. Jít dolů je sebevražda. Nemáme klasicky skoro žádnou vodu...

Nakonec traverzujeme kopec a doufáme, že narazíme na nějakou pěšinu. To se nestává a tak se rozhodneme klesnout. To je příjemná změna, až na ten prales, Bohužel svah je stále strmější a narážíme na první náznaky skal. Říkám si, že tohle je ideální místo pro medvědy. Mají tu klid, nikdo je neruší... A najednou se tu motáme my.

Vracíme se tedy k předešlé strategii a opět traverzujeme směr západ. Říkáme si, že musíme narazit na nějakou stezku, ale nevíme, jestli odbočka (má být značená žlutým puntíkem) do sedla Comarnica je pod nám nebo nad námi. Víme ale, že někde na západ je spojovací hřeben s Capatinama. Po pár kilácích narážíme na potok. Je to úleva. Vodu máme a už ani tak nevadí, že jsme ztracení. Michal nabírá vodu a já s Radkem vyrážíme na průzkum okolí. Přemýšlíme, jestli tu spát nebo ne. V lese ale moc místa není a tak si říkáme, že s vodou ještě můžeme nějakou dobu bloudit.

Těsně nad potokem je takový malý, ale strmý hřebínek a na něm jsme narazili na vyšlapanou pěšinu. Kráčíme asi 100 metrů dolů po hřebínku. Pěšina pokračuje, takže si říkáme, že po ní můžeme jít. Pěšina od zvířat by asi těžko vedla takovou dobu po hřebeni. Já se vracím za Michalem a Radek jde ještě na průzkum nahoru. Je delší dobu pryč a po návratu nám vypráví o tom, že došel až na louku, o které jsem se už zmiňoval. Mrzí nás, že jsme nešli rovnou nějakou pěšinou na sever do lesů, zkrátili bychom si bloudění i průchody skrz jehličí o skoro tři hodiny.

Vyrážíme tedy po nenápadné hřebenové pěšině vstříc neznámu. Cesta prudce klesá, občas se dost ztrácí a v okamžiku, kdy už si říkám, že jsme zase v kaši, narážíme na paseku a na ní je zřetelný rozcestník, ohniště a prostě jsme v sedle Comarnica! Nacházíme se 1525 metrů vysoko a kluci mi blahopřejí k nalezení správné cesty. Hlavně Michal nás oba Radky chválí, že jsme nás našli, se slovy, že vůbec nevěděl, kde jsme a kam už vlastně jdeme. Neztrácíme však čas, k chatě Cheia, kam míříme je to ještě skoro dvě hodiny. Jdeme tedy dolů na východní úbočí sedla a v mnoha zákrutách klesáme k chatě. Asi po pěti minutách narážíme na žlutý bod od hlavního hřebene Buila. Cesta byla tedy pod námi...

Je to hodně daleko, cesta se pořád klikatí a je jakoby nekonečná. K večeru konečně spatříme zdi chaty ve výšce asi 890 metrů. Budova leží na horním konci soutěsky Cheia, která je nejmohutnější soutěskou v Karpatech. Část z ní už vidíme a je skutečně impozantní. Vítá nás vlezlá kočka a přerostlý dreadatý pes a snaží se nás zastrašit. Nakonec se nás bojí a stahuje se a štěká pod chatou. Ta je prázdná a zamčená, takže se rozhodujeme ubytovat na verandě. Pes je stále ostražitý, ale zmůže se jen na štěkání. Vedle chaty teče malý potok, kde pereme prádlo a sebe. Na verandě pak vaříme.

Pes štěká a štěká. Padla tma a stále štěká, jdeme spát a štěká. Štěká i potom a pak taky. Asi za pět hodin jsem ho chtěl zabít. Za dalších pár hodin jsem chtěl zabít sebe. K ránu se mi podařilo usnout, ale probudilo mě ochraptělé štěkání, pak už jsem neusnul. Pes však štěkal dál a ze solidarity neusnul taky.

S nedočkavostí jsem pak ráno počítal množící se vosy u mého spacáku a těšil se na další zážitky dnů příštích.

Výsledky cesty do Rumunska, den pátý...

Budík ráno zvonil tak brzy, že jsem si málem nestihl uvědomit, kde jsem. Bylo ještě šero, ale mniši trvali na tom, že v osm ráno bude snídaně. V posteli se spalo úžasně, přece jen je to větší pohodička, než se někde válet v lese.

Snídaně byla veganská, zmizely vejce i mléko, zato je ale nahradily jiné pochutiny. Především jakési pikantní lečo, které jsme si plkali na chleba. To nás nadchlo. Mladý mnich, který se nám věnoval i včera nás v devět hodin nenápadně vyhodil (s tím, že snídani se má věnovat jen hodina), ale dal nám s sebou med, lečo, tři konzervy, citrón, chleby a ještě cosi. No prostě hromadu věcí. Chtěli jsme se nějak odvděčit, ale nic jsme už neměli. Michal zkusil donést klobásu (kterými se živil až do konce pobytu), ale byl odmítnut.

Obtěžkáni dalšími zásobami (a pivy, která jsme pořídili už v Baile Olanešti) se vydáváme na další cestu. Cíl je další klášter Patrunsa, podle směrovníků je 5 kilometrů, tak vyrážíme. Asi 4 kiláky kráčíme po lesní cestě a traverzujeme masiv Buila Vinturarita. Už od včerejška jsme v dalším národním parku. Tento je však civilizovanější, jsou zde nové rozcestníky, fungují jim stránky na netu a dokonce se tu pohybuje i kdosi ze Salvamontu (horské služby).

Po cestě se nám otevírají fantastické vyhlídky na skalnatý masiv, často míjíme různé kapličky a dokonce i několik slabých pramenů. Vedro by se však dalo krájet a leje z nás proud potu, ačkoliv jdeme skoro po rovině. Poslední kilometr se cesta stává pěšinou a my trochu stoupáme ke klášteru. Pahomie, kde jsme spali, byl umístěný pod skálou, Patrunsa je více na rovině, i když leží o něco výš. Očekávali jsme ženský klášter a těšili se na jeptišky, bohužel je zde opět klášter mužský, tak se alespoň vetřeme do kostela, kde si fotíme interiér, doplníme vodu a povídáme si s místními. Poněvadž je doba na oběd, tak nás zvali na jídlo, to ale odmítáme, protože jsme ještě přecpaní ze snídaně. Dost nás překvapuje místní pohostinost.

Od kláštera Patrunsa nás čeká docela mazec. Musíme zvládnout asi 500 metrů převýšení do sedla na hlavním hřebeni Buily - jdeme na Curmatura Builei (1561 m). Už od kláštera jdeme velmi strmě do kopce, asi po 50 výškových metrech se mi opět ozvaly paty, tak si je podlepuji a obleču si dvoje ponožky. Pak můžeme jít dál. Tady se také noříme do krátkého lesa a strmě stoupáme lesem. V lese se túra dělí a jedna větev turistického chodníku má vést skrz krátkou jeskyni Casa de Piatra (Kamenná brána). Chceme si ji projít, bohužel však míjíme odbočku a po vystoupání z lesa je už jasné, že jeskyní nepůjdeme.

Nad hranicí lesa jsme těsně za polovinou stoupání, otevřely se nádherné výhledy na skály masivu, ale i pohled na jih přes moře kopců do nížin. Vidíme i řeku Olt a několik měst. Stoupání se nezmírňuje, jdeme teď travnatým svahem a užíváme si teplého počasí. Pot ze mě teče proudem. Po čase se nám ztrácí stezka, podle mapy bysme měli jít doleva, tak začínáme traverzovat svah doleva. Vidíme i jakousi pěšinu, což se nakonec ukazuje jako naše značka a tak jsme rádi.

Pomalu vcházíme do skalnatého kotle pod vrcholem Tucla (1582 m), naše stezka vede nad strmou skálou, pak ale klesá pod vrchol. V kotli nás čeká ještě asi 100 výškových metrů až do sedla. Už jsme taky trochu unavení, naštěstí po cestě je vydatný pramen, kde odpočíváme a čepujeme vodu. Pak jdeme dál, jsme obtěžkán nákladem vody a do strmé kopce funím jako lokomotiva, v sedle nás ale čeká nově postavená útulna, což je příjemné překvapení.

Ihned ji obsadíme a pak se věnujeme vybalování věcí, sušení ponožek a oblečení a chytáním lelků. Když jsme s povinostmi hotoví, tak otevíráme první dvoulitrové pivo a na karimatkách před dřevěnou stavbou ho pijeme, pak padlo další a nakonec i půl litru slivovice. Tu jsme ale zvládli při krátkém výletu na vrchol Piatra (1642 m), odkud jsou fantastické výhledy. Vracíme se už při stmívání, je ale krásně a já jsem rád, že jsem se zbavil zátěže ve formě několika litrů tekutin.

Večer v útulně pak ještě hrajeme San Juan a popíjíme Michalovu slivovici. Zapisuju se i do vrcholové knihy v útulně, jsme tu jediní Češi. Nakonec jsme všichni dost společenšti unavení, tak jdeme spát. V noci nám myšky běhaly ve věcech, ale je nám to vcelku jedno.

Výsledky cesty do Rumunska, den čtvrtý...

V noci se hrozně blbě spalo, kolem stanu se nám pohybovala divá zvěř a já jsem nevěděl, z které strany přijde medvědí útok. Včera jsem totiž přivolával medvědy pohankou se smaženým špekem, no a pravděpodobně se mi to podařilo. A aby byla iluze strachu dokonalá, tak nás v noci pronásledovaly různé zvuky a dupání. Ráno se to stupňovalo a ozýval se řev snad i dinosaurů.

Máme opět málo vody, tak jdeme po bočním hřebeni dál. Tušíme, že sejdeme do údolí řeky Olanešti, ale jsme ztracení. Hřebenovka se po chvíli otevírá nádherným výhledům, vidíme kopce a hory všude kolem. Fotíme a užíváme si teplé počasí, brzy procházíme pastvinami, tak jdeme nejvyšlapanější pěšinou kamsi dolů. Zaslechli jsme kohouta, což znamená, že se blížíme k jakési dědině. Brzy objevujeme i pramen s vodou, tak se osvěžujeme a pácháme předběžnou hygienu.

Jdeme dál kolem několika dalších neupravených pramenů, potkáváme i jakési polní pravoslavné kapličky a brzy vidíme i plot nějaké zahrady, což nás těší. Noříme se do neznámé dědiny mezi ploty do takového úzkého a podělaného průchodu od ovcí. Málem jsem stoupl na slepýše a hrozně jsem se lekl. Původně jsme měli projít vesnicí Comanca (Komanka - my ji křtíme na Komanči), ale popravdě řečeno vůbec nevíme, kde jsme. Už je nám to i jedno, směr zhruba odpovídá a o mapě si myslíme své.

Máme teď v plánu zjistit jméno dědiny a sehnat chleba. Naproti ve svahu vidím pravděpodobně vesnici Tisa (což se pak potvrzuje), ale naši polohu jen odhadujeme. Potkali jsme dva muže s kosami a ti nám potvrdili, že jsme skutečně v Comance. Jak jsme se sem dostali je ale zázrak... Obchod tu není a tak procházíme vesnicí níž a míříme do údolí. Podle mapy by tu měla vést naše značka, nevidíme však nic.

Pod dědinou je vydatný pramen vody, kaplička a upravené posezení. Jíme místní kyselá jabka a diskutujeme o tom, že ačkoliv leží Comanca asi jen 800 metrů nad mořem, tak je to přesto ten největší zapadákov, jaký si člověk dokáže představit. Život je tu nezkažený, lidé mají mozolnaté ruce a lišky tu přejí dobrou noc. Ráj na zemi pro toho, kdo tu nemusí žít. Přesto jsou i místa horší a zrovna taková Comanca by se mi k životu líbila.

Po pauze jdeme strmou silnicí dál do údolí a po pár kilometrech přicházíme k řece a k mostu přes Olanešti. Je zde smradlavý sirný pramen, kde si myju hlavu a nohy a pak jdeme po prašné silnici do Olanešťských lázní. Zpočátku zkoušíme stopovat, ale pak to vzdáváme. Silnice je stále lepší a po chvíli přecházíme most a dostáváme se na pěší zónu a lázeňskou promenádu. Okolí smrdí po zkažených vejcích a v nás zraje myšlenka, že bychom se také mohli vykoupat v některém ze zdejších minerálních pramenů. U koupaliště Izvorul 24 zjišťujeme i ceny, ale nakonec usuzujeme, že by nás tam asi ani nepustili, tak jdeme raději na pivo.

Kromě obvyklé žízně máme i hlad, udělali jsme blbinu a zašli na radu jednoho z žoviálního obyvatelel lázní do takového podivného bistra. Tam jsem si dal dost předraženou a dost malou a nechutnou pizzu a ještě dražší pivo. No, to byla škoda, možná jsme si měli připlatit a dát si něco lepšího. Pak následoval obchod a dlouhé hledání pošty, protože jsem chtěl poslat babičce pohled. Pohledy v jedněch z nejslavnějších lázní v Rumunsku asi ale ještě pamatují výběr minulého režimu. Bylo jich tam pět, na čtyřech byly vyfocené lázeňské paneláky a hotely, na jednom byl kostelík. Nejprve jsem myslel, že je to vtip, ale nakonec jsem babičce poslal ten kostelík... V okolí lázní jsou nádherné hory, dva národní parky, deset klášterů, stovka kostelíků a dalších památek a oni dají na pohled panelový hotel Sofia... Napadlo nás, že bysme mohli pohledy do Rumunska vyrábět sami a vydělali na tom spoustu peněz.

Po všech peripetiích v lázních se rozhodujeme jet taxíkem ke klášteru Pahomie. Nechce se nám jít pěšky, navíc máme zpoždění a tak volíme taxík. Mladý řidič nabízí odvoz za 80 lei, je to do kopce a oklikou (přes dědinu Tisa prý nejde projet, tak se to musí brát do nížiny a pak sousední dolinou nahoru). Během cesty však zjišťujeme, že v sousední dolině ve vesnici Cheia opravují silnici a auto nemůže projet skrz. Jiná cesta ke klášteru nevede, takže nezbývá než vystoupit a vypravit se po svých. V tomto okamžiku nás bere hrůza, nejspíš nás totiž čeká 20 km po asfaltu...

Řidiči tedy necháváme 30 lei a vyrážíme napruzení vstříc dalším opruzeninám. Po chvilce jsme minuli stroj široký přes celou cestu, který nečinně stál uprostřed a kolem se povalovalo asi 10 silničářů pijících pivko a kouřících cigarety. Vidím, že tempo práce je podobné jako u nás. Kráčíme asi dva kilometry po novém asfaltu, lepí se nám na pohorky a jde z něj hrozné vedro. Naštěstí už není úplně tekutý. Pak jsme potkali nějakého chlapíka s autem a Michal s ním domluvil za 30 lei odvoz ke klášteru. Je to potěšující zpráva, protože jednak ušetříme 20 lei a ještě se svezeme.

Chlapík nám v autě pouští zajímavé balkánské disko, cesta je zábavná, nicméně zjišťujeme, že vůbec neví, kde klášter je. Tvrdí, že tu jen opravuje cestu. Nakonec jsme trefili, dali jsme mu ještě o deset lei víc a usadili jsme se před branami kláštera na lavičkách pod vodopádem. Vaříme jídla a dali jsme si i pivo. Stopem jsme ušetřili asi 20 kilometrů a převýšení asi 500 metrů. Je to příjemné vědět.

Po nějaké době se odhodláváme a rozhodujeme se, že budeme spát v areálu kláštera. Jdeme tedy dovnitř, ale nemáme odvahu jít po schodech nahoru k budovám. U vrat jsou totiž jakési pláště a tak váháme, zda si je obléct či ne. Jeden z mnichů na nás pokyne a tak se osmělujeme jít dál. Jeho bratři zrovna montují jakýsi plotek, tak jim chceme pomoct, ale už to mají. Ptáme se na nocleh a je nám přislíben, prý jen máme počkat až uklidí ložnici. Netušíme, co se chystá, ale čekáme. Po půl hodině za námi přišel jeden z mnichů a vede nás do jedné ze tří budov, které v areálu stály. Tam nám ukazuje ložnici, kterou máme sami pro sebe. Pak následovala ještě ukázka záchodu a koupelny se sprchou. V osm hodin jsme pak zvaní na večeři.

S radostí, ale i se skromností přijímáme dary a služby, které nám svatí muži poskytují. V naší cimře se svítí jen svíčkami a záchod je suchý - turecký. Šel jsem se osprchovat, protože po dvou dnech v Capatinech jsem špinavý jako po týdnu jinde. Voda je ledová, ale můžu aspoň využít sprchy. Po mně šli i další kluci. Pak čekáme, co bude dál.

V osm hodin jsme se pomalu vypravili na večeři. Těšíme se, že s námi budou jíst i ostatní mniši, bohužel je tam jen jeden, který se o nás vzorně stará. Jídla máme obrovské hromady, je vegetariánské. Aby nám to neblyo úplně blbé, tak i my mnichům dáváme něco k jídlu. Radek tuším obětoval čaje a já tempeh (což jsou plesnivé sojové boby po indonéssku). Mnich má starost, zda v tom není maso a pak nám vysvětluje svůj týdenní režim. V pondělí, středu a pátek jedí přísně vegansky, v úterý, čtvrtek a sobotu jedí i vejce a mléko, čili vegetariánsky. V neděli nejí nic. Dnes máme i vejce a mléko. Na večeři jsme se strašně nacpali, pak si ještě povídáme, ale moc si nerozumíme, takže se odebíráme spát.

V noci pak posloucháme tiché modlení, které se ozývalo z kláštera, jsme pozvaní i na snídani, hlavou se mi honí mé hříchy a doufám, že se ještě někdy v budoucnu stanu tak vděčným, jako teď. Dobro se těžko vrací, když není z čeho.

Výsledky cesty do Rumunska, den třetí...

Tento den byl velkým dnem bloudění! Zabloudili jsme hned ráno, pak v poledne a nakonec i večer. Začněme však popořádku:

Ráno jsme se probudili. To se obvykle stává každému. Po snídani a doplnění vody se tedy vydáváme na cestu. Znamená to však nejprve najít značku. Včera jsme šli po červeném bodu a dnes to má být modrý kříž. Už ale samotné hledání značky je úkol složitý, motáme se tedy přes půl hodiny v sedle, než konečně objevíme první kříž. Pak se motáme v nízkém dubovém lesíku a ve skalách dalších 15 minut, než máme další značku. Den začíná skvěle. Tábořiště máme na dohled asi 70 metrů a ztratili jsme už tolik času...

Od druhé značky se však situace zlepšuje a my začínáme prudce klesat do údolí potoků Lotrišol. Brzy se objevují skály a hledání značky se stává stále složitější, nacházíme vždy jednu a instinktivně jdeme někam k další. Brzy se však značka ztrácí úplně a tak se řídíme jen podle nápisů vyřezaných ve stromech (různá jména a nemravnosti) s míněním, že i tudy někdy někdo šel. Objevujeme však jen skály a stále prudší sešup a tak dostáváme strach, že se řítíme do soutěsky.

Měníme tedy směr a vydáváme se doprava. Po nějaké době Radek objevuje značku i stezku a tak jsme klidnější a můžeme pokračovat. Občas je značení úplně nové, tak se jde velmi dobře. V povznesené náladě se tak dostáváme k potoku Lotrišol, kde odpočíváme.

Od potoka to stoupalo asi sto výškových metrů a pak už jen traverzujeme svahy kopce Claia cu Brazi. Opět se však objevují zrádnosti ve značení a my narážíme na starou značku, která vedla nad naší stezkou. No, a protože cestu před námi nevidíme, začínáme se vracet tam, odkud jsme přišli. Teprve po chvíli si uvědomujeme, že opět bloudíme, vracíme se na místo otočky a dost dlouho trvalo, než jsem našel správnou cestu. Úspěch netrval dlouho, značka zmizela a my jsme překonali po zřetelné pěšině několik potoků. Cesta se rozšiřovala a začala docela klesat směrem na východ do údolí. Chtěli jsme dorazit do sedla Jilišti, nicméně jdeme kamsi podél potoka dolů do údolí. Rozhodujeme se tedy volným terénem vystoupat na hřeben nad námi a jít po něm.

Cestou nahoru se mi zlomila druhá hůlka, kterou jsem půjčil Lindě na Ukrajinu. Jsem hrozně naštvaný, že ji s sebou budu muset táhnout. Spekuluju, zda je to vada materiálu, nebo ji Linda špatně zaaretovala, nebo prostě je moc namáhám (kousek za 4 litry by ale měl něco vydržet).

Na hřebínku konzumujeme ostružiny a řešíme co dál. Jsme opět ztraceni, výhledy jsou omezené a těžko se hledá orientační bod. Tušíme, že jsme na hřebeni, který vybíhá z Claia cu Brazi do sedla Jilišti. Měl by tu ale vést žlutý pás, který nejprve nenacházíme vůbec, pak ho Michal objeví, ale nikomu to neřekne a tak se ztrácíme definitivně. Scházíme do jakéhosi sedla, kde se dohadujeme o dalším postupu (těsně před sedlem objevuje Michal na stromě značku modrý kříž, žlutý pás a žlutý kříž a teprve teď oznamuje, že žlutý pás viděl už nahoře). Michal se chce vrátit k poslednímu modrému kříži, Radek chce jít doprava (měl pravdu) a já nás táhnu vpřed. Asi po kilometru za sedlem se otáčíme a konstatujeme naprostou ztrátu polohy. Kompas nepomáhá, tak se pokouším najít cokoliv, co by nás ujistilo, kde jsme.

Náhoda zapracovala a na prvním stromu objevuji žlutý kříž, který ze sedla vede podél potoku Lotrišol do stejnojmenné soutěsky. Tam ale jít nechceme, vracíme se tedy ke stromu, kde byla trojice značek a doufáme, že tam někde bude to zatracené rozcestí. U sedla jsme si dali pauzu, já jsem se vydal bez batohu bloudit do lesa a hledat cokoliv. Nenašel jsem nic a tak se vydáváme traverzovat kopec a podle kompasu najít cokoliv, co by nás navedlo na správnou cestu. Udělali jsme však kolečko a asi po hodině stojíme opět v sedle, o kterém si nejsme jistí, zda je to skutečně to, které potřebujeme.

Teprve teď si pořádně všimneme vyrytého nápisu na jednom stromu. Bylo tam "Fr. →" Řešíme, co znamená "Fr." a nakonec se ukazuje, že jde pravděpodobně o klášter Frašinet, který leží podobným směrem, jakým chceme jít. Vydáváme se tedy nenápadnou pěšinou dolů z hřebene (podle mapy bysme měli jít po hřebeni), naštěstí asi po půl kilometru se cesta stáčí na hřebínek a my potkáváme první značku modrý kříž. Je hrozně vybledlá, ale víme, že jsme konečně našli směr.

Po chvilce přicházíme ke skalám na hoře Dosu Pamintului. Proplétáme se mezi nimi a najednou stojíme na nádherné vyhlídce do kraje. Vpravo se tyčily skály Naratu, v dálce byly vidět hřebeny Capatinů, před námi jsme viděli masiv Vinturarita a vysokou skálu Stog a vlevo ve stěně další skály visela malá poustevna. Nedokázal jsem pochopit úmysly člověka, který ji budoval. Nad poustevnou viselo lano, po kterém se poustevník pravděpodobně spouštěl dolů.

Nějakou dobu jsme se kochali a pak jsme šli dál. Ve slabém pramenu mezi skálami jsme doplnili trochu vody a vystoupali jsme sedlem nad skalnatější část Dosu Pamintului. Tady jsme potkali mnicha poustevníka, zrovna nosil nějaké plechy ke skále, aby je mohl spustit dolů. Ptali jsme se ho na směr do Baile Olanešti, kam jsme směřovali a on řekl, že se máme držet cesty vpravo. Čekalo nás ovšem překvapení ve formě vytěženého lesa do holoseče a to v národním parku. Ve spoušti byly vyježděné koleje od traktorů a tak byl dost problém se orientovat. Opět jsme zabloudili. Nicméně jsme se dali po vyježděné a neznačené cestě doprava a asi po kilometru jsem objevil v sedle nad námi značku, která vedla po hřebeni.

Dali jsme se po ní, značení zde bylo lepší, cesta šla lesem, akorát bylo potřeba ještě vystoupat na kopec Piriu Ciinelui (1221 metrů). Pak to šlo s námi rychle z kopce, značení skončilo a my opět bloudili. Začíná se stmívat a my se rozhodujeme pro sestup na nějaký boční hřeben do údolí Olanešti. Narazili jsme na příhodnou odbočku a vyrazili směr západ. Asi po dvou kilometrech kempujeme na hřebeni v medvědím lese a užíváme si pocit ztracení...

Výsledky cesty do Rumunska, den druhý...

V podstatě je to teprve den první, ale počítám do toho i cestu. Z Brezoi chceme nejprve vystoupit na vrchol Viltureasa. Ten nápad jsem pojal už před několika lety, když jsem poprvé uviděl mapu Capatinii. Oblast v severovýchodním rohu pohoří je vyznačená jako skalnatá a divoká. To se splnilo daleko nad moje očekávání.

Už ve vesnici se dostáváme do národního parku Cozia - Naratu, tedy do jeho západní části Naratu. Ze začátku řešíme obchod a pak i to, kde najít značku červený bod, která má vést na Viltureasu a další vrcholy. Obchod jsme našli, o značce však ve vesnici nikdo neslyšel. Dokonce nás odrazovali od výstupu na Viltureasu, že se prý ztratíme a sežerou nás medvědi. Nakonec nás odkázali na jakousi pěšinu v lese a my jsme mohli směle vyrazit.

Nejprve stoupáme pohodovou lesní silnicí vzhůru do kopce, stoupání je stále strmější, ale to se dá v horách očekávat. Asi po dvou kilometrech však cesta přechází v pěšinu a ta postupně přechází v prales. Nakonec se vydáváme přímo lesem do prudkého srázu na jakýsi hřebínek. Jsme poprvé ztracení, značku jsme doposud žádnou neviděli a o to větší překvapení je to, když ji vidíme na hřebínku. Navíc je celkem nově vyznačená a odpovídá značce, která má vést na Viltureasu. Stoupáme tedy strašně prudce dál do kopce.

Začínám však cítit problém. Obě nohy se mi v pohorkách mírně pohybují, zvedají se mi paty a při stoupání začínám trpět jako pes. Snažil jsem se tedy jít tak, aby mě nohy netrápily, což zase odnesl můj styl chůze a po několika hodinách chůze jsem sotva stál na nohou. Musel jsem si paty podlepit a na konci dne jsem se sotva vlekl. Jak jsem se snažil šetřit paty, tak mě začaly bolet i lýtka a pak už i stehna. Nemohl jsem jít do kopce, po rovině a ani z kopce. Nakonec to byl asi nejnáročnější pochod mého života...

Mezitím se však charakter cesty změnil. Začali jsme se blížit vysněným výhledům a do toho se objevily první skály. Zatím ještě s úsměvy jsme vystoupali na nejvyšší bod a tvářili jsme se jako dobyvatelé Viltureasy. K hrozivému překvapení se však nová značka ztratila, objevily se vybledlé červené cákance na skalách a cesta hrozivě zarostla. Nastala doba pralesní. Z nějakého kopce jsme klesli do skalnatého a strašně zarostlého sedla a kažých 10 metrů jsme tápali, kde to vlastně vede dál. Všude byly skály, les, popadané stromy a kleč. Za chvíli jsem měl v botách doslova botanickou zahradu a ve vlasech zoologickou. Lezly po nás mušky, prodírali jsme se skrz ostružiní a kopřivy. Brzy jsem to přestal řešit a štípance a škrábance ani nepočítal. Taky se ukázalo, že kopec, který jsme zdolali, nebyla zcela jistě Viltureasa, ale prostě jen nějaký kopec. Viltureasu jsme zdolali až na sklonku dne po dost namáhavém výstupu.

Vrchol se tyčil do 1440 metrů, takže jsme teoreticky překonali asi výškových 1100 metrů z Brezoi. Samozřejmě to bylo mnohem víc, protože jsme do té doby asi stokrát vystoupali a stokrát někam klesali, což byla hrůza. Taky nám došla voda, začali jsme cítit dehydrataci. Vedro bylo strašné.

Skály nekončily, pokračovaly dál, opět to bylo za podobného scénáře: prolézt klečí po čtyřech, pak přelézt padlý strom, zároveň se nezamotat do ostružin a nenapíchnout se na větev, která čouhala ve výšce očí, pak podlézt padlý strom skoro po břiše, nezychytit si o nic batoh, zároveň nespadnout ze skály a nepoškrábat se o její okraje, odstrčit si větev s jehličím od hlavy, balancovat na další ostré skále, podlézt strom a rovnou se vnořit do dalšího pralesa v kleči... Tak to šlo pořád dokola v různých obměnách. Do toho jsme nevěděli, kde jsme, neměli jsme vodu a trápily nás první puchýře na nohách.

V takových situacích si vždycky říkám: "Kde to kurva zase jsem?" Říkal jsem si to v hluboké soutěsce v Albánských Alpách, kterou jsme procházeli, říkal jsem si to v minovém poli v Bosně, při brodění bahnem ve slepém rameni Moravy, při vichřici na Fagaraši v sedle Suru a i na dalších mnoha místech. Tehdy začínám pochybovat o své normalitě. Silou vůle bojuji proti své únavě, bojuji proti přírodním překážkám, hledám řešení věcí neřešitelných. To bylo i teď, začínaly se kupit problémy, blížil se soumrak a my jsme byli kdoví kde (skoro v prdeli).

Během těchto úvah jsme pravděpodobně překonali sympatický kopec Cirligele Olaneštilor vysoký 1221 metrů, kde jsem začal mít halucinace, že na vrcholu vidím kříž... Zároveň jsme začali pochybovat, že červený bod vede tam, kam měl vést podle mapy, protože ta hrůza neměla konce. Báli jsme se, že jdeme na vrchol Naratu (1509 m) a nebo až na Claia cu Brazi (1416 m), což by byl asi docela průser. Ve skalách se nedalo nocovat, neměli jsme ani kapku vody.

Naštěstí jsme najednou začali klesat do východních úbočí nějakého kopce a brzy jsme objevili dokonale špinavý pramen vody. Tady jsem najednou věděl, kde jsme. Souhlasilo to i v mapě, byli jsme u pramene Ferigele, do tábořiště se to zdálo kousek. Takový kousek to zase nebyl, ale od pramene se terén docela uklidnil, šlo se už jen pralesem, skály totiž skončily, no a my jsme celkem brzy dorazili do sedla pod nádhernou skálou masivu Naratu. Pak to vedlo asi ještě půl hodiny po hřebeni a konečně nastalo vytoužené klesání do sedla, kde byl v mapě namalovaný kemp.

V sedle jsem se už orientoval jako ve vlastním bytě. Podle mapy jsem se vydal na západ a na stromě našel nápis "APA", což je rumunsky "voda". A skutečně tam byla. Asi 50 metrů pod tábořištěm se nachází velmi silný pramen. Potok dál začíná tvořit i vodopády, kde se dá pohodlně nabrat voda. My jsme velmi žízniví, tak hltavě pijeme a užíváme si blahobytu. Zpátky do sedla se mi jde hrozně těžce, nohy vypovídají službu...

Večer jsme se marně pokoušeli rozdělat oheň, ale všechno je mokré. Usínáme tedy pod širákem v okolí ohniště, všichni jsme naprosto hotoví... Na první den neskutečný záhul, bojíme se tak dnů dalších...

Výsledky cesty do Rumunska, den první...

Nevím, jestli to nebude znít blbě, ale letošní Rumunsko bylo trochu zklamání. Zklamání v tom ohledu, co jsme prošli. Plán jsme splnili asi do třetiny. Na druhou stranu to byla mnohem lepší dovolená než loni Retezat a snad to předčilo i krásu Fagaraše. Nevystoupili jsme ani nad 2000 metrů, zato jsme však přelezli stovky padlých stromů, prodrali se kilometry kleče a jehličí a asi dvacetkrát zabloudili. Akce se nakonec účastnili tři mohykáni: já, Radek (byli jsme dva Radci) a Michal.

Vše začalo v sobotu 19. září, kdy jsme vyrazili vlakem směr Břeclav a Budapešť. Byly trochu komplikace s Michalovým příjezdem do Brna (což ale byla moje chyba) a určitě docela náhoda bylo setkání s Peťou Gbelcem na břeclavském nádraží. Zašli jsme do blízkého pajzlu na nejhnusnější pivo v mém životě. Bylo tak hnusné, že jsem ho ani nedopil. Je to hospoda nalevo od nádraží, fakt mazec.

Dál už to šlo celkem v pohodě, příjezd do předražené a zaplivané Budapešti, kde jsme si v podobně charakterizovatelném pajzlu dali Velkopopovického Kozla, pak podobný hamburger na nádraží Keleti a nakonec nespokojená průvodčí ve vlaku, která tvrdila, že nám nechce dělat problémy, ale přitom nás chtěla vyhodit z vlaku. No, Maďarsko mě asi přestává bavit.

Příjezd do Rumunska byl triumfální, bohužel vlak končil v Simerii, kde jsme museli docela dlouhou dobu trpět na nádraží mezi dost pochybnými lidmi. Naštěstí byl otevřený stánek, kde jsme kupovali piva a také se ukázalo, že to byla jen taková příprava na nadcházející cestu vlakem do Vintu de Jos. Jeli jsme rychlíkem, který tuším spojuje města Timisoara a Cluj. Byl plný ožralých snědých spoluobčanů, ozýval se tam chvílemi hrozný řev, pak se začali na chodbičce u záchodů prát a na nás nezbylo místo, takže jsme stáli před kupé a doufali v brzký přestup. Ten nastal ve Vintu de Jos.

Následoval přestup na luxusní osobák do Sibiu, složité hledání směnárny, která by fungovala i v neděli po ránu (hotel Ibis a pak doleva), no a nakonec podvodník taxikář, který z nás vymámil o 400 korun víc, než jsme se dohodli. Teď jsme tedy v Brezoi a vyrážíme do prvního kopce...

Poslední sbohem

Zítra ráno odjíždím do zmiňovaného Rumunska, tak jen zveřejním pocity a činnosti s tím spojené.

Včera jsem běhal po bytě jak zmatený potkan. Nemohl jsem nic najít, nejdříve jsem postrádal čelovku, pak vařič a doposud nemůžu najít obal na foťák. Pozdě do noci jsem impregnoval oblečení, no a do toho jsem se věnoval Štěpánkovi a Kláře.

Naštěstí už mám ty nejhorší věci hotové, takže si užívám poslední hodiny v Česku. Teď sedím v práci a odkládám hromadu úkolů, která tu na mě čeká.

Za 14 dní snad přibude další moudro, zatím se loučím.

Očekávání věcí příštích

Jsem opět v "tom". Už za pár dní se opět po roce začnou dít věci nevysvětlitelné, nečekané a udivující. Již po několikáté za život se mé tělo chystá na cestu prostorem a má mysl na cestu časem.

Jedu do rumunských hor. Po cestách, kdy jsem v této krásné zemi projel hory Vladeasa, Bihor, Fagaraš a Retezat, mě čeká další dvojice pohoří. Budou to pohoří málo známá. Pan Nevrlý o nich píše jako o "nekonečných" a "divokých" horách. Chystám se prošmejdit pohoří Kapaciny (Capaţinii) a Paring. O mých předchozích pohořích bylo v knize Karpatské hry psáno jako o "hříběcích", "propastných", "větrných" a "jezernatých" horách. Snad pokaždé se avizované přirovnání splnilo. Na Vladease se proháněly stáda strakatých koníků, v Bihoru se bělaly stěny a černaly dna hlubokých propastí, na Fagaraši se ženili všichni čerti a vítr nám poškodil i stan a na Retezatu se v hlubokých a šedých jezerech zračila mračna a skalnaté štíty.

Od Kapacinských hor tedy očekávám bloudění a nekonečné dny pochodu. Chceme pořádně prozkoumat východní část těchto hor, oblast, kde leží dva národní parky, oblast, kam mnoho turistů nechodí. Vyrazíme z městečka Brezoi, je zakleté v hluboké soutěsce řeky Lotru, při soutoku s divokou a nejdelší rumunskou řekou Olt, a na všechny strany od něj se tyčí dvoutisícové hory. Na severovýchod je to vysoký a rozsáhlý Fagaraš. Na jihovýchod je to tajuplné a kláštery poseté pohoří Cozia, které je středem národního parku. Na severozápad je to loupežnické a pusté pohoří Lotru. A na jihozápad jsou to naše Kapacíny. Capaţini znamená rumunsky "lebka", ale také přilba nebo nějaká pevná skořápka. Možná, že je od tohoto názvu odvozeno i slovo "kapuce". Nevím, kde se ten název vzal a z čeho vzešel, ale doufám, že to poznám. Jeden z dominantních vrcholů se totiž jmenuje Capaţinii.

První dny budeme tedy trávit v těchto horách. Z Brezoi naše cesta povede na jih, půjdeme západním okrajem národního parku Cozia - Naraţu, který chrání jednak masiv Cozia a hlubokou a obrovskou soutěsku Oltu, tak i východní části Kapacinů. Rádi bychom vystoupili na 1500 metrů vysoký Naraţu. Koukal jsme na něj na googlemaps. Je to taková bílá vápencová skála, která trčí z lesů, možná jako Malý Rozsutec. Takhle si ho apsoň představuji. Od tohoto kopce máme vymyšlené dvě alternativy, buď oklikou přes hory, nebo přímo do lázní Baile Olanešti. Tak jako tak to bude dost objevná cesta, jejíž hlavní cíl je další národní park Buila - Vinturariţa. Zde si chceme prohlédnout skalní kláštery, překonat hlavní hřeben tohoto vápencového masivu a nakonec si i projít nejmohutnější soutěsku v Karpatech. O tomto národním parku je toho hodně. Třeba to popíšu, až tam skutečně dorazím a projdu si ho.

Další cesta už bude více konzervativní. Půjdeme přes hlavní hřeben Kapacinů, což jsou rozsáhlé travnaté poloniny, které se táhnou daleko za obzor. Odtud je jejich přívlastek "nekonečné hory". Hlavní hřeben se táhne až do hlubokého sedla, kde začíná pohoří Paring. Ten je druhým nejvyšším pohořím Rumunska (pokud počítáme masiv Iezer - Papuša jako podcelek Fagaraše). Velký Paring se tyčí do výšky 2516 metrů.

Než se k němu dostaneme, budeme muset překonat další poloniny, kterými je charakterizovaná první třetina Paringu. Pak začínají skály a plesa. Celý jeho hřeben je často srovnáván s Nízkými Tatrami, výškou však převyšuje i Roháče. Zvládnout se dá za dva až tři dny, což bych rád splnil. Cestou budeme sestupovat k jeho třem nejkrásnějším plesům. Prvním bude Gilcescu, pod kterým se nachází soustava vodopádů a nad ním obrovský kar zvaný "Dračí kotel", další bude Mindra, které v paringu leží nejvýše těsně pod nejvyšším vrcholem pohoří. A poslední plesu bude tajemná Mija, která je nejsevernější a nejvíce izolovaná od ostatních ples.

Poté dojdeme k první civilizaci pod vrcholem Malého Paringu. Lanovkou se svezeme dolů k městu Petrošani a tam nastoupíme opět na vlak. V tomto městě jsem končil už loni. Znám tam dobrou pizzerii a vůbec mi to nepřipadalo tak ošklivé město, jak se píše ve většině cestopisů. Třeba budu mít i víc času na prohlídku.

Po návratu se tu určitě svěřím s dojmy i uskutečněnými sny. Sám jsem zvědav.

Vejce na měkko, kámen na tvrdo a hovno tak akorát

S očekávaným překvapením jsem po dnešním přečtení novin zjistil, že nekonečná reality - show na téma "Jak udělat voly z těch, co chodí volit" stále pokračuje. Vím, že od našich politických představitelů nemůžu očekávat rozumově odůvodnitelné chování, ale přesto mě to pokaždé překvapí a nestačím žasnout.

Poté, co pan Melčák udělal čáru přes rozpočet všem, kteří měli zájem opět vyměnit vládu a prohodit si koryta, se začaly dít zvláštní věci. Ústavní soud se stal překážkou pro spoustu zúčastněných a dokonce i pro "prezidenta" Klause. Paroubek bradavičnatý, nový druh opočlověka, který se vyvinul z RAJského protlaku, se opět vyznamenal. Odstoupil od voleb. Socani investovali několik desítek milionů do volební kampaně a takové fiasko. Podle mých průzkumů veřejného mínění si 90 % lidí myslí, že Paroubek je kuní ksicht. Možná, že by to měl vědět i dotčený, třeba by shodil masku a vyrazil mezi lidi, za jejichž zájmy tolik "bojuje". Obyčejní lidé mají totiž už dost papalášování a zhovadilostí tohoto "muže". Ve zprávách už ho nemůžu ani slyšet, vyvolává to ve mě nauseu. No a při čtení novin mě postihuje pálení očí. Myslím, že i Marťani by dali od spojenectví se současnou socdemkou chapadla pryč. Ještě, že zbývají komunisti... Sice nám pan Paroubek tvrdí, že s komunisty se nemluví, ale počkejme si po volbách. Ať už budou kdykoliv, tak se stejně zapomene na všechny předvolební sliby a bude se nadále bojovat o koryta. Archimédes by mohl předefinovat svůj slavný zákon. Množství prasat od koryta vytlačených se rovná počtu prasat ke korytu se deroucích. Známé přísloví říká, že s jídlem roste chuť. Na Paroubkovi to vidět není, poté, co opustil svou dlouholetou partnerku (i když předtím Topola plísnil za stejný krok), si nechal pravděpodobně provést odsátí tuku z jistých partií (nebo partají?), oblékl růžové tričko a vyrazil do ulic s novou ozdobou po svém boku se skromným úsměvem od ucha k uchu á la Lucie Bílá. Kdyby na jeho pomazané hlavě bylo co gelovat, tak by si tam jistě v rámci svého volebního pogromu nechal postavit i žlutého kohouta. Očekávám, že si časem nechá odstranit i bradavici na tváří, otázkou zůstává, co by to udělalo s tlakem v jeho sexuálně atraktivní mozkovně.

Druhá strana barikády je na tom velmi podobně. Kdo nekrade, ten okrádá vlastní rodinu. Kdo nezvrací, tak pije pod svoje možnosti. S nostalgií vzpomínám na krásný bilboard "do ódées svěží vánek vnese Míra Topolánek". Vánek už vyvanul, smrad ale zůstal. Vysvětlování dovolené v Itálii mi připomíná vtip, kdy se občan tmavší barvy pleti vymlouvá policistovi, poté co někoho pobodal. "Když on mi šestkrát naběhl na nůž a z toho jednou pozadu, já jsem ho nechtěl píchnout!" Jestliže potkám svého oblíbeného libistu na jachtě hned vedle mojí, pak ho několikrát náhodou potkám všude možně po italské riviéře, no a náhodou zjistíme, že naše jachty parkují hned vedle sebe, pak si uvědomím, jak je ten svět malý. Nechce se mi věřit, jak moc je dnes politika provázána s kradením všeho druhu. Nezachrání nás už ani pak František Dohnal z NKÚ, už i jeho dohnala touha po autech určených k "reprezentativním" účelům. Totéž platí i o jeho nadstandartním bydlení. Ze státních zakázek se stal byznys, který platíme my. Vynáší to však těm, kteří už krást umí. Kdybych to věděl, tak jsem se po základní škole dal na Střední politickou. Začal bych jako bílý kůň nebo nádražák, pak bych si udělal advokátní zkoušky, nebo se stal lobistou. Nakonec bych založil vlastní politický program, vedl bych politickou stranu, smál se všem do ksichtu a užíval si života. Když už by to začínalo v mé straně smrdět, tak bych založil stranu novou, investoval na Floridě a nebo se stal eurokomisařem, respektive europoslancem.

Naštěstí i dnes - dvacet let po listopadu - jsou náznaky jisté nespokojenosti. Začalo to Čektekem, pak to byla vajíčková kanonáda a nakonec vrhání kamenem. Vajíčka očividně nezabraly, kamení je na můj vkus už skutečně tvrdá léčba. Optimální projektil by mohlo být hovno (Bobošíková by mohla vyprávět). Hovno se dobře tvaruje, je efektivní a smrdí široko daleko. Nechci nikoho navádět, ale je to ideální materiál. Umí i pohnojit a při troše snahy z toho vzejde něco plodného. Ostatně člověk je stvořen k tomu, aby každý den udělal aspoň jedno hovno. I to slovo samotné má takovou jiskru. Od toho nejútlejšího věku jsme s hovnem spjati. V hovnech jsme leželi jako malí, v hovnech budeme ležet jako staří. Uvědomme si, že jsme hovny už dvacet let krmeni. Hovno jsi a v hovno se obrátíš.

Život jde dál, bez hoven by byl chudší. Buďme za ně vděční. Jejich produkce je pro nás úlevou. Vypovídají o nás mnohé, podle jejch skupenství a odéru zjistíme složení naší stravy, psychickou pohodu a obsahují i genetický materiál. Krmit bysme se jimi však nemuseli. Jestliže si to někdo z papalášů uvědomuje, tak by mohl i očekávat, že mu to bude národ vracet. A pokud to netuší, tak mu přeju ničím nerušené uhýbací reflexy a sprchu v blízkosti.

První plody hrušimírky

Tak, je to tu. Po letech půstu a odříkání jsem se rozhodl k radikální změně! Založil jsem si blog. Národ český i moravský se dočkal a bude konečně obšťastněn mými blogovinami a blogárnami. Sám nevím, co to pro mě bude znamenat. Jistě ztrátu soukromí a času. Také jistě hledání inspirací a nápadů. Můžu třeba komentovat počasí, nebo nekonečný seriál z poslanecké sněmovny a senátu na téma, jak by nám bylo, kdyby v senátu zůstali koni a nenastěhovali tam prasata... Můžu také přemýšlet o tom, kolik potkanů se vejde do jednoho hada, nebo o tom, proč trpím syndromem trvalé unavenosti a žízně.

Sami vidíte, že rozsah mých možností je široký. Prvním příspěvkem bych třeba mohl začít tím, co mě k tomuto radikálnímu a nečekanému kroku dokoplo a nastrčilo. Prvním impulsem bylo to, že se v práci hrozně nudím. Hledám zábavu. Už jsem zkoušel různé závislosti. Začalo to samotným přístupem na net. Denně se toho hodně děje, jsou i jistě kvalitní zpravodajské servery, jmenujme třeba blisty, nebo idnes. Nelze to však dělat donekonečna. Stal se ze mě uživatel turistika.cz a pak i tisicovky.cz. To ale také omrzí, chtělo to nějaké odlehčení, nějakou ptákovinu, která mně pomůže zabít hodiny času. A pak jsem to našel. Můj exspolubydla Jano, věčný závislák na internetu, skypu a tripech, začal hrát travian. Jednou jsem to zkusil, no a projel jsem to. Postupně jsem se však vypracoval a dnes jsem se rozhodl, že na to kašlu. Už jsem začal vyhrávat vše, co se dalo. Bitvy se mi dařily, dařilo se i budování a vynalézání. Přišel konec a já mám klid. Nemusím po nocích očekávat útoky a hlídat si sýpku. Pak to bylo stahování filmů a hudby. Kvalitního a divokého gypsy punku není nikdy dost a filmy od Lynche nebo od Burtona mají přece takovou hloubku!

Stále jsem hledal něco, co mi dovolí nejen přijímat, ale také vydávat. Někoho obveselit nebo donutit k zamyšlení. Dnes jsem na to narazil. Kamarádka Linda mi poslala své neuvěřitelné erasmácké příhody z Plovdivu a já jsem zkusil také založit blog. Kupodivu i já jsem pochopil všechny kroky k této bohulibé činnosti a rovnou se pustil do plození. No a vzniklo toto. Bohužel si teď s hrůzou všímám, že píšu jednu blbost za druhou. Blog začíná splňovat svůj účel :)