V mládí jsem se učil zubařem....

Pocit, že člověk neustále na něčem dělá a něco přetváří, je asi nekonečný. Zatímco přemýšlím o útěku z pracovního života do stavu opět studentského, přichází ke mně nepozvány další problémy a potíže. Začal mě bolet zub.

První pocity jsem měl už minulý pátek, v neděli mě bolel už dost a v pondělí to bylo ještě horší. Vždy to začalo cestou v trolejbuse, která se měnila v neskutečný horor, no a mimo tuto dobu i každou půl hodinu přicházely muka. V úterý jsem si připustil problém a začal ho řešit. První dva zubaři mě odmítli. Pak jsem si vzpomněl na Terku a hend jí volal. Kupodivu mě neodmítla, ale dokonce mě hned objednala na druhý den. Bylo to tak rychlé, že jsem ani neměl čas na psychickou přípravu.

Terka mě přivítala se slovy, že vypadám vyděšeně. Měla pravdu, zrovna jsem měl záchvat bolesti, byl jsem po letech u zubaře a navíc si mě braly do parády samé mladé holky, z nichž tu jednu dobře znám. Nemohl jsme ani pořádně ječet (kdyby to bylo třeba). Vlastně jsem nemohl ani utéct, takže jsem v tom byl až po uši. Bylo mi oznámeno, že mám zánět a je třeba provrtat celý zub skrz, vytáhnout nerv, propíchnout hnisavý váček a vyčistit to. Po vyslovení diagnózy mě zub přestal bolet a v mysli se mi rodil plán, že uteču oknem. Taky mě napadlo, že jsem si měl vzít Štěpánkama a dát si ho před obličej se slovy, že přece nikdo nechce, aby se vrtalo do živého. Stručně řečeno jsem měl strach.

Zákrok byl zpočátku poměrně bez bolesti. Během vrtání zubu jsme si stihli i popovídat a ujistit se, že i nadále zůstaneme přáteli. Bolest se ovšem stupňovala a já jsem cítil, jak blednu. Prozradil jsem Terce, že jsem omdlívací typ a ona raději otevřela okno. Nakonec to bylo celkem snesitelné a Terka začala šťourat nerv, to jsem si už vyžádal i injekci. Pak jsme dostal pauzu, během níž jsme byl opět zrentgenován a nastalo propichování váčku. To bylo asi nejhorší. Vše jsem však přežil a hrdinně jsem se rozloučil a utekl. Ještě dlouho se mi klepaly kolena.

Klárka mě zhodnotila, že jsem úplně bledý a tak jsem zůstal doma a do práce nešel. Až na ten zákrok to mohl být relativně příjemně strávený den. Horší bylo, že mě čekala ještě jedna návštěva. Ta proběhla dnes. Předtím mě ovšem Aleš dohukal tím, že ten nerv mi bude zcela určitě tahat až dnes a že je to hrůza a zcela jistě se bolestí zblázním... Marcela mi zase věštila zčernání postiženého zubu, tekoucí krev z nosu a zánět okostice... Děkuji všem, kteří mě v těžkých chvílích dokázali uklidnit. Dnes to ovšem bylo bez všech hrůz, dostal jsem jen provizorní plombu a upozornění, že teď budu chodit k zubaři pravidelně (to jsem dostal i minule se slovy, že si pro mě Terka přijde).

Během těžkých dnů jsem situaci probral s více lidmi. Překvapilo mě, že ženy k zubaři chodí pravidelně, zatímco chlapi teprve tehdy až když je začne něco bolet. Absence u zubaře mezi kamarády se pohybovala mezi pěti až patnácti lety. Nakonec jsme se musel pochválit, je to další z věcí, kterou jsem zvládl a jsem na sebe hrdý.

Díky za pozornost a vzpomeňte si také občas na svůj úsměv :)

Kalamita

Kalamita - tímto slovem můžu shrnout poslední týdny, které jsem zažil. Kalamita bylo množství piv na bečce v Tečovicích, kalamita byla v práci před Vánocemi, kalamita byla u nás doma během Vánoc, kalamita byla mezi svátkama, kalamita přišla i jako onemocnění na Silvestra, kalamita nastala v práci poté.

Začínám z toho mít chronický syndrom nepsokojenosti. V práci běhám jako pes tam a zpět. Doma mě honí Štěpánek po bytě a na blog jsem se dostal po měsíci.

Zpracovávám teď několik kapitolek do nového průvodce o rumunských horách. Mám to už hotové, teď to leží na jazykové korektuře a pak budu konečně slavný. Další rok má vyjít průvodce po jugoslávských horách, ten mi teprve poskytne prostor :) Nebude to několik kapitolek, ale přímo kapitol. Z toho důvodu se letos musí uskutečnit cesta do Kosova, rád bych totiž kapitolu o Prokletých horách psal v průvodci sám. Z tohoto důvodu vyzývám potincionální zájemce (lidé z loňska) k domluvě na letošním termínu. Program snad stejný, ale po špatných zkušenostech jedeme vlakem. Alespoň bude možnost poznat důkladnost osobní prohlídky na hraničních přechodech mezi Srbskem a Kosovem :)

Po jarních prázdninách v okrese Zlín bych rád vyrazil někam na hory. Myslím, že to bude počátkem února. Spaní venku, sněžnice s sebou. Místo mi je jedno, jen aby tam byl sníh a nebyli lidi.

Ze Štěpánka máme radost, už občas dokáže stát sám. S oblibou zápasí v posteli s polštáři a brble u toho slova: "kudli, kudli, kudli". Pod jeho vedením věci lítají všemi směry. Kuchyň je jako válečná zóna a v obýváku jsou hračky všude rozmístěné jako miny. No ať žijí radosti a slasti života!