V noci se hrozně blbě spalo, kolem stanu se nám pohybovala divá zvěř a já jsem nevěděl, z které strany přijde medvědí útok. Včera jsem totiž přivolával medvědy pohankou se smaženým špekem, no a pravděpodobně se mi to podařilo. A aby byla iluze strachu dokonalá, tak nás v noci pronásledovaly různé zvuky a dupání. Ráno se to stupňovalo a ozýval se řev snad i dinosaurů.
Máme opět málo vody, tak jdeme po bočním hřebeni dál. Tušíme, že sejdeme do údolí řeky Olanešti, ale jsme ztracení. Hřebenovka se po chvíli otevírá nádherným výhledům, vidíme kopce a hory všude kolem. Fotíme a užíváme si teplé počasí, brzy procházíme pastvinami, tak jdeme nejvyšlapanější pěšinou kamsi dolů. Zaslechli jsme kohouta, což znamená, že se blížíme k jakési dědině. Brzy objevujeme i pramen s vodou, tak se osvěžujeme a pácháme předběžnou hygienu.
Jdeme dál kolem několika dalších neupravených pramenů, potkáváme i jakési polní pravoslavné kapličky a brzy vidíme i plot nějaké zahrady, což nás těší. Noříme se do neznámé dědiny mezi ploty do takového úzkého a podělaného průchodu od ovcí. Málem jsem stoupl na slepýše a hrozně jsem se lekl. Původně jsme měli projít vesnicí Comanca (Komanka - my ji křtíme na Komanči), ale popravdě řečeno vůbec nevíme, kde jsme. Už je nám to i jedno, směr zhruba odpovídá a o mapě si myslíme své.
Máme teď v plánu zjistit jméno dědiny a sehnat chleba. Naproti ve svahu vidím pravděpodobně vesnici Tisa (což se pak potvrzuje), ale naši polohu jen odhadujeme. Potkali jsme dva muže s kosami a ti nám potvrdili, že jsme skutečně v Comance. Jak jsme se sem dostali je ale zázrak... Obchod tu není a tak procházíme vesnicí níž a míříme do údolí. Podle mapy by tu měla vést naše značka, nevidíme však nic.
Pod dědinou je vydatný pramen vody, kaplička a upravené posezení. Jíme místní kyselá jabka a diskutujeme o tom, že ačkoliv leží Comanca asi jen 800 metrů nad mořem, tak je to přesto ten největší zapadákov, jaký si člověk dokáže představit. Život je tu nezkažený, lidé mají mozolnaté ruce a lišky tu přejí dobrou noc. Ráj na zemi pro toho, kdo tu nemusí žít. Přesto jsou i místa horší a zrovna taková Comanca by se mi k životu líbila.
Po pauze jdeme strmou silnicí dál do údolí a po pár kilometrech přicházíme k řece a k mostu přes Olanešti. Je zde smradlavý sirný pramen, kde si myju hlavu a nohy a pak jdeme po prašné silnici do Olanešťských lázní. Zpočátku zkoušíme stopovat, ale pak to vzdáváme. Silnice je stále lepší a po chvíli přecházíme most a dostáváme se na pěší zónu a lázeňskou promenádu. Okolí smrdí po zkažených vejcích a v nás zraje myšlenka, že bychom se také mohli vykoupat v některém ze zdejších minerálních pramenů. U koupaliště Izvorul 24 zjišťujeme i ceny, ale nakonec usuzujeme, že by nás tam asi ani nepustili, tak jdeme raději na pivo.
Kromě obvyklé žízně máme i hlad, udělali jsme blbinu a zašli na radu jednoho z žoviálního obyvatelel lázní do takového podivného bistra. Tam jsem si dal dost předraženou a dost malou a nechutnou pizzu a ještě dražší pivo. No, to byla škoda, možná jsme si měli připlatit a dát si něco lepšího. Pak následoval obchod a dlouhé hledání pošty, protože jsem chtěl poslat babičce pohled. Pohledy v jedněch z nejslavnějších lázní v Rumunsku asi ale ještě pamatují výběr minulého režimu. Bylo jich tam pět, na čtyřech byly vyfocené lázeňské paneláky a hotely, na jednom byl kostelík. Nejprve jsem myslel, že je to vtip, ale nakonec jsem babičce poslal ten kostelík... V okolí lázní jsou nádherné hory, dva národní parky, deset klášterů, stovka kostelíků a dalších památek a oni dají na pohled panelový hotel Sofia... Napadlo nás, že bysme mohli pohledy do Rumunska vyrábět sami a vydělali na tom spoustu peněz.
Po všech peripetiích v lázních se rozhodujeme jet taxíkem ke klášteru Pahomie. Nechce se nám jít pěšky, navíc máme zpoždění a tak volíme taxík. Mladý řidič nabízí odvoz za 80 lei, je to do kopce a oklikou (přes dědinu Tisa prý nejde projet, tak se to musí brát do nížiny a pak sousední dolinou nahoru). Během cesty však zjišťujeme, že v sousední dolině ve vesnici Cheia opravují silnici a auto nemůže projet skrz. Jiná cesta ke klášteru nevede, takže nezbývá než vystoupit a vypravit se po svých. V tomto okamžiku nás bere hrůza, nejspíš nás totiž čeká 20 km po asfaltu...
Řidiči tedy necháváme 30 lei a vyrážíme napruzení vstříc dalším opruzeninám. Po chvilce jsme minuli stroj široký přes celou cestu, který nečinně stál uprostřed a kolem se povalovalo asi 10 silničářů pijících pivko a kouřících cigarety. Vidím, že tempo práce je podobné jako u nás. Kráčíme asi dva kilometry po novém asfaltu, lepí se nám na pohorky a jde z něj hrozné vedro. Naštěstí už není úplně tekutý. Pak jsme potkali nějakého chlapíka s autem a Michal s ním domluvil za 30 lei odvoz ke klášteru. Je to potěšující zpráva, protože jednak ušetříme 20 lei a ještě se svezeme.
Chlapík nám v autě pouští zajímavé balkánské disko, cesta je zábavná, nicméně zjišťujeme, že vůbec neví, kde klášter je. Tvrdí, že tu jen opravuje cestu. Nakonec jsme trefili, dali jsme mu ještě o deset lei víc a usadili jsme se před branami kláštera na lavičkách pod vodopádem. Vaříme jídla a dali jsme si i pivo. Stopem jsme ušetřili asi 20 kilometrů a převýšení asi 500 metrů. Je to příjemné vědět.
Po nějaké době se odhodláváme a rozhodujeme se, že budeme spát v areálu kláštera. Jdeme tedy dovnitř, ale nemáme odvahu jít po schodech nahoru k budovám. U vrat jsou totiž jakési pláště a tak váháme, zda si je obléct či ne. Jeden z mnichů na nás pokyne a tak se osmělujeme jít dál. Jeho bratři zrovna montují jakýsi plotek, tak jim chceme pomoct, ale už to mají. Ptáme se na nocleh a je nám přislíben, prý jen máme počkat až uklidí ložnici. Netušíme, co se chystá, ale čekáme. Po půl hodině za námi přišel jeden z mnichů a vede nás do jedné ze tří budov, které v areálu stály. Tam nám ukazuje ložnici, kterou máme sami pro sebe. Pak následovala ještě ukázka záchodu a koupelny se sprchou. V osm hodin jsme pak zvaní na večeři.
S radostí, ale i se skromností přijímáme dary a služby, které nám svatí muži poskytují. V naší cimře se svítí jen svíčkami a záchod je suchý - turecký. Šel jsem se osprchovat, protože po dvou dnech v Capatinech jsem špinavý jako po týdnu jinde. Voda je ledová, ale můžu aspoň využít sprchy. Po mně šli i další kluci. Pak čekáme, co bude dál.
V osm hodin jsme se pomalu vypravili na večeři. Těšíme se, že s námi budou jíst i ostatní mniši, bohužel je tam jen jeden, který se o nás vzorně stará. Jídla máme obrovské hromady, je vegetariánské. Aby nám to neblyo úplně blbé, tak i my mnichům dáváme něco k jídlu. Radek tuším obětoval čaje a já tempeh (což jsou plesnivé sojové boby po indonéssku). Mnich má starost, zda v tom není maso a pak nám vysvětluje svůj týdenní režim. V pondělí, středu a pátek jedí přísně vegansky, v úterý, čtvrtek a sobotu jedí i vejce a mléko, čili vegetariánsky. V neděli nejí nic. Dnes máme i vejce a mléko. Na večeři jsme se strašně nacpali, pak si ještě povídáme, ale moc si nerozumíme, takže se odebíráme spát.
V noci pak posloucháme tiché modlení, které se ozývalo z kláštera, jsme pozvaní i na snídani, hlavou se mi honí mé hříchy a doufám, že se ještě někdy v budoucnu stanu tak vděčným, jako teď. Dobro se těžko vrací, když není z čeho.
Milý deníčku, už nikdy nechci být třídní učitelkou.
před 11 lety
Žádné komentáře:
Okomentovat