Výsledky cesty do Rumunska, den sedmý...

Ráno bylo snad nejhorší za celou dobu na horách. Pes štěkal celou noc a ráno pokračoval. Nepomohlo nic, byl asi 30 metrů od nás na louce a štěkal. Když jsem na něj v noci zasvítil baterkou a zařval ať je potichu, tak odešel asi 10 metrů a pokračoval ve štěkání. Moc jsem se nevyspal...

Ráno jsme měli v plánu projít soutěsku Cheia. Je prý nejmohutnější v Karpatech a docela bych tomu i věřil. Oproti horám v okolí je hluboká 800 metrů, kolmé stěny mají i 400 metrů. Měří asi 2 kilometry a v nejužším místě má pouhé 4 metry. Chata, u které jsme spali, leží na jejím horním konci, pokud sem chcete dojet autem, tak musíte překonat hřeben nad soutěskou a projet dokonce i tunelem ve skále hory Stog. Už včera jsem zjistil, že půda chaty je odemčená, tak jsme si tam dnes schovali bágly a vydali se do soutěsky.

Cesta zpočátku vede lesem, překonává několik potůčků, které se propadají do podzemí, a asi po 500 metrech se přibližuje k potoku. Od tohoto místa začíná soutěska, pohled do jejího nitra je neskutečně impozantní. Bílé vápencové stěny spadají kolmo stovky metrů do hlubin, kousek dál hučí desítky metrů vysoké vodopády, vidíme převislé skály nad hlavami a jeskyně vysoko v kolmých stěnách. Vše je ozářeno sluncem a barevným listím na podzimních stromech.

Neváháme a hned vyrážíme mezi chladné skály. Stezka nejprve vede podél potoka, pak přicházejí skály a je třeba prolézt mezi obrovskými balvany, několik jich přelézt a nakonec i projít krátkou jeskyní. Všude je cítit chladný a vlhký karpatský vzduch a kamení je porostlé mechovými koberci. Obcházíme několik krásných vodopádů, pak se však od řeky vzdalujeme a musíme stoupat sutí pod strmou stěnu. Cestou jsme potkali zraněnou sovu. Nikdy jsem tak blízko toto zvíře neviděl. Pózuje nám z donucení, jeji křídlo jí nedovoluje prchnout. Její život je pravděpodobně těsně před koncem, přesto ještě skáče po kamení a pokouší nám útéct pěšky. Necháváme ji svému osudu a připravujeme se na první náročné místo v soutěsce.

Čeká nás totiž výstup kamenitým suťoviskem v dost strmém žlabu pod skalní stěnou. Postupně tedy překonáváme asi 100 metrů dlouhé suťovisko, které je třeba na horním konci traverzovat. S těžkým batohem je to jistě dost těžko průchozí úsek, ale čekají nás ještě horší. Za suťoviskem dosahujeme krásné výhledové skály velmi vysoko nad samotnou soutěskou. Musíme vystoupat několik stovek metrů nad vodu, pak traverzujeme svahy soutěsky na další vyhlídková místa. Chodník je strašně exponovaný. Boty nám kloužou ve štěrku a kamínky padají stovky metrů hluboko. Raději se ani nedívám dolů. Lze zde najít zbytky řetězů, které tu vedly, ale dnes je člověk odkázán jen na suchou trávu, které se může křečovitě držet a opatrně našlapovat.

Po překonání těchto úseků se dostáváme na vyhlídku Belveder, kde se otáčíme, a vracíme se zpět stejnou cestou k chatě. Teď s postupem doby zjišťuju, že jsme při průchodu soutěskou udělali chybu. Podle fotek jednoho Čecha lze soutěsku projít i po dně. Docela mě to mrzí, většina soutěsky se totiž prochází vrchem a to není zase tak atraktivní. Dává mi to důvod se tam vrátit (a projít si ještě Olanešťskou soutěsku). No a fotky ze dna soutěsky vypadaly skutečně velmi atraktivně. Akorát by to asi odneslo sucho a pohodlí v botách.

U chaty si dáváme pauzu, sbíráme prádlo, co jsme sušili, jíme a připravujeme se na výstup zpět do sedla Comarnica a pak na pohoří Capatini. Moc se mi nechce, sedlo je vysoko, cesta strmě stoupá v mnoha serpentinách a je vedro. Nikdo z obsluhy chaty však nepřijel, a tak se tedy zvedáme a noříme se do lesa. Jde se mi špatně, vím, co nás čeká, a tak se vleču jako smrad. Mám pocit, že se mé tělo rozděluje. První jdou oči, už se vidím tam u toho stromu, pak se hrne tělo s batohem. Poslední se však táhnou nohy, nechce se jim. A právě kvůli nim se tak vleču, kdybych neměl nohy, tak už bych tam byl.

Stoupáni jakoby nemá konce, najednou se však ozval Radek, že tam budeme za 15 minut. Má totiž slabost a s oblibou fotí houby. No a právě si srovnal fotky nějakých hub a fotek ze sedla a zjistil, že je mezi nimi rozdíl 15 minut. V sedle jsme však byli až za půl hodiny, bylo to ještě docela do kopce. Dáváme si tam krátkou pauzu a jíme. Je krásně teplo, bohužel výhledy si zatím moc neužíváme, cesta je pořád v lese.

I ze sedla kráčíme lesem. Pěšina je sice málo chozená, ale značka je vyznačená nově, tudíž se jde výborně. Navíc ani moc nestoupá, takže si užíváme karpatské divočiny a jdeme příjemnou hřebenovkou k hlavnímu hřebeni. Kdyby tu nebyly popadané stromy a takový prales, tak bych i věřil, že jsme někde v Jeseníkách. Připomínalo mi to tu cestu od Keprníku k Vřesové studánce nebo od Červenohorského sedla k Pradědu.

Asi v první třetině cesty nás potkalo obrovské překvapení. Potkali jsme turistku! Byla sama, asi čtyřicetiletá Rumunka a ptala se nás na přístup k Buile. Uměla solidně anglicky, tak jsme si pokecali. Bylo příjemné vidět turistu. U nás mě to štve, ale tady po týdnu vidět jednoho je fakt super setkání. Očekával jsem však někoho jiného. Byl jsem totiž domluvený se dvěma Čechy, co šli Paring a Capatiny od západu, že se tu sejdeme. Bohužel však naši kolegové změnili směr a šli jinudy, takže jsme se minuli asi o 5 hodin chůze. Přesto nás přítomnost ženy na horách překvapila i potěšila a dala nám námět na další rozhovory.

Pokračujeme tedy dál, hřeben začíná mírně stoupat, obcházíme několik menších bažin a brzy se ocitáme na první pastvině s rozbořenou salaší. Nacházíme se na pastvině Poiana Rotunda. Obdivujeme bedly, co tu rostou, nikdy jsem neviděl větší. Na Rotundě jsme trochu zabloudili, ale brzy jsme se našli, hřeben se akorát stáčí víc na západ. Brzy se také otevírají fantastické rozhledy do kraje. Zlaté hřebeny Capatinů máme na dosah ruky. Je to jako žluté moře trav. Stoupáme na první nezalesněný kopec a brzy máme jako na dlani spoustu kopců kolem. Především Buila je krásně vidět na jihu.

Probíhá tedy nutné focení a dál už jdeme po travnatých kopcích. Přecházíme první, je z něj krásný výhled, pak klesáme do sedla Curmatura Lespezi. Pod ním se nachází vydatný pramen, doplňujeme vodu a uvažujeme o noclehu. Všude je spousta vynikajících míst k postavení stanu. Pokračujeme nakonec dál. Stoupáme na kopec Lespezi, ale asi v půlce svahu se připojujeme k široké cestě pro auta a dál jdeme po ní. Kopec nakonec traverzujeme. Opět se noříme do lesa a brzy klesneme do sedla Govora (1610 metrů).

Tady stojí dost zasviněná salaš, místo na stan by se taky našlo, nakonec ale stoupáme po hřebínku asi ještě 70 metrů, než konečně najdeme vhodné místo na stan. Spíme přímo u lebky berana. Capatinii znamená rumunsky lebka, hory tedy dávají čest svému jménu. Jsme dost unavení, podařilo se nám dojít dál, než jsme čekali, tak si užíváme odpočinku. Na protějším kopci Lespezi pozorujeme jeleny. Poprvé v životě jsem viděl jelena s parohy...

Večer se trochu zhoršuje počasí, čas trávíme ve stanu hraním opisovaného slovního fotbalu. Je to hrozná sranda, tak nás to drží dlouho. V noci trochu pršelo, tak se bojíme o počasí. Bohužel oprávněně...