Výsledky cesty do Rumunska, den pátý...

Budík ráno zvonil tak brzy, že jsem si málem nestihl uvědomit, kde jsem. Bylo ještě šero, ale mniši trvali na tom, že v osm ráno bude snídaně. V posteli se spalo úžasně, přece jen je to větší pohodička, než se někde válet v lese.

Snídaně byla veganská, zmizely vejce i mléko, zato je ale nahradily jiné pochutiny. Především jakési pikantní lečo, které jsme si plkali na chleba. To nás nadchlo. Mladý mnich, který se nám věnoval i včera nás v devět hodin nenápadně vyhodil (s tím, že snídani se má věnovat jen hodina), ale dal nám s sebou med, lečo, tři konzervy, citrón, chleby a ještě cosi. No prostě hromadu věcí. Chtěli jsme se nějak odvděčit, ale nic jsme už neměli. Michal zkusil donést klobásu (kterými se živil až do konce pobytu), ale byl odmítnut.

Obtěžkáni dalšími zásobami (a pivy, která jsme pořídili už v Baile Olanešti) se vydáváme na další cestu. Cíl je další klášter Patrunsa, podle směrovníků je 5 kilometrů, tak vyrážíme. Asi 4 kiláky kráčíme po lesní cestě a traverzujeme masiv Buila Vinturarita. Už od včerejška jsme v dalším národním parku. Tento je však civilizovanější, jsou zde nové rozcestníky, fungují jim stránky na netu a dokonce se tu pohybuje i kdosi ze Salvamontu (horské služby).

Po cestě se nám otevírají fantastické vyhlídky na skalnatý masiv, často míjíme různé kapličky a dokonce i několik slabých pramenů. Vedro by se však dalo krájet a leje z nás proud potu, ačkoliv jdeme skoro po rovině. Poslední kilometr se cesta stává pěšinou a my trochu stoupáme ke klášteru. Pahomie, kde jsme spali, byl umístěný pod skálou, Patrunsa je více na rovině, i když leží o něco výš. Očekávali jsme ženský klášter a těšili se na jeptišky, bohužel je zde opět klášter mužský, tak se alespoň vetřeme do kostela, kde si fotíme interiér, doplníme vodu a povídáme si s místními. Poněvadž je doba na oběd, tak nás zvali na jídlo, to ale odmítáme, protože jsme ještě přecpaní ze snídaně. Dost nás překvapuje místní pohostinost.

Od kláštera Patrunsa nás čeká docela mazec. Musíme zvládnout asi 500 metrů převýšení do sedla na hlavním hřebeni Buily - jdeme na Curmatura Builei (1561 m). Už od kláštera jdeme velmi strmě do kopce, asi po 50 výškových metrech se mi opět ozvaly paty, tak si je podlepuji a obleču si dvoje ponožky. Pak můžeme jít dál. Tady se také noříme do krátkého lesa a strmě stoupáme lesem. V lese se túra dělí a jedna větev turistického chodníku má vést skrz krátkou jeskyni Casa de Piatra (Kamenná brána). Chceme si ji projít, bohužel však míjíme odbočku a po vystoupání z lesa je už jasné, že jeskyní nepůjdeme.

Nad hranicí lesa jsme těsně za polovinou stoupání, otevřely se nádherné výhledy na skály masivu, ale i pohled na jih přes moře kopců do nížin. Vidíme i řeku Olt a několik měst. Stoupání se nezmírňuje, jdeme teď travnatým svahem a užíváme si teplého počasí. Pot ze mě teče proudem. Po čase se nám ztrácí stezka, podle mapy bysme měli jít doleva, tak začínáme traverzovat svah doleva. Vidíme i jakousi pěšinu, což se nakonec ukazuje jako naše značka a tak jsme rádi.

Pomalu vcházíme do skalnatého kotle pod vrcholem Tucla (1582 m), naše stezka vede nad strmou skálou, pak ale klesá pod vrchol. V kotli nás čeká ještě asi 100 výškových metrů až do sedla. Už jsme taky trochu unavení, naštěstí po cestě je vydatný pramen, kde odpočíváme a čepujeme vodu. Pak jdeme dál, jsme obtěžkán nákladem vody a do strmé kopce funím jako lokomotiva, v sedle nás ale čeká nově postavená útulna, což je příjemné překvapení.

Ihned ji obsadíme a pak se věnujeme vybalování věcí, sušení ponožek a oblečení a chytáním lelků. Když jsme s povinostmi hotoví, tak otevíráme první dvoulitrové pivo a na karimatkách před dřevěnou stavbou ho pijeme, pak padlo další a nakonec i půl litru slivovice. Tu jsme ale zvládli při krátkém výletu na vrchol Piatra (1642 m), odkud jsou fantastické výhledy. Vracíme se už při stmívání, je ale krásně a já jsem rád, že jsem se zbavil zátěže ve formě několika litrů tekutin.

Večer v útulně pak ještě hrajeme San Juan a popíjíme Michalovu slivovici. Zapisuju se i do vrcholové knihy v útulně, jsme tu jediní Češi. Nakonec jsme všichni dost společenšti unavení, tak jdeme spát. V noci nám myšky běhaly ve věcech, ale je nám to vcelku jedno.