Probuzení v sedle Builei je vykoupenou drsnou mixomatózou. Po včerejším mixu piv a slivovice jsem měl nohy z kamene a hlavu z páry. Motali jsme se však všichni a balení bylo nevyhnutelné. Po snídani opět nahazujeme batohy a vydáváme se vstříc nejkrásnějšímu dni naší cesty. Čeká nás přechod hlavního hřebene Buila - Vinturarita ve stejnojmenném národním parku.
Včerejší večer jsme si vyběhli na nejvyšší kopec jihozápadní části hřebene na Piatru. Dnes kráčíme na stranu opačnou. První nás čeká kopec Piatra Alba - čili Bílý kámen (1658 metrů). Začínáme však tak, že se nejprve noříme do lesa a velmi prudce stoupáme mezi skálami na travnatý hřeben. Ze sedla je to opravdu krpál, postupně se však terén otevírá a my vidíme propast po naší levici a spoustu závrtů a škrapových polí kolem. Krajina je opravdu nádherná. Jdeme po kraji propasti a po půl hodině dosahujeme vrcholu Piatra Alba. Od tohoto místa jdeme už po hřebeni a po naší levici strmě spadají severní svahy Buily. Pochodem po hřebeni a pak prudkým výšvihem dosahujeme kopce Buila. Měří 1848 metrů a je to třetí nejvyšší vrchol tohoto národního parku. Máme z něj fantastické výhledy všemi směry. Před námi se tyčí skála Vinturarita, vlevo se zlatají travnaté Capatiny a hory tušíme všude kolem. Na obzoru na západě vidíme i první kopce Paringu.
Poměrně strmě pak klesáme do sedla Stevisoara, odkud lze sestoupit zpět ke klášteru Pahomie. My však jdeme dál po hřebeni směr nejvyšší a pak i nejextrémnější úseky túry. Výhledy a krajina je neskutečně krásná, tak se i dost kocháme a fotíme. Nejvyšší vrchol Vinturarita dosahujeme po strmém ale krátkém výstupu ze sedla. Jsme 1886 metrů vysoko. Od tohoto místa se hřeben dost zostřuje a je velmi těžké po něm jít. Některá místa jsou až 2. st. UIAA. Bude zábava :)
Hned z Vinturarity se noříme do prudkého klesání a strašně zarostlé kleče. Do toho začínají i skály a je jasné, že zbytek dne bude opět veselý. Snažíme se držet stezky, ale při klesání ve skalách jsme sešli někam na jižní úbočí a začínáme opět tápat. Tušíme, že stezka povede vrchem, Radek se vypravuje na průzkum a nalézá ji asi o 50 metrů výš. Stoupání po kluzké suché trávě a ve skalách s těžkým batohem bylo fakt masakr. Nahoře na pěšině jsme objevili pomníček se jmény čtyř lidí, kteří zde zahynuli někdy v srpnu před několika lety. Bylo jim do 16 do 25 let. Nejspíš je zabil blesk.
Musíme se však dál prodírat džunglí na hřebeni. Pomalu se dostáváme na poslední velký kopec masivu na Vioreanu (1866 metrů). Výstup nám dává skutečně zabrat, ale nahrazují to zatím nejkrásnější výhledy. Vidíme už zřetelně do soutěsky Cheia, vidíme i sedlo, kam míříme, vidíme pohoří Cozia i Fagaraš. Na severu vidíme Capatinii a na obzoru se rýsují hory Lotru. No a skalnatý hřebínek, co nás čeká, vypadá naprosto neprůchodně. Chvíli ještě lelkujeme a jíme rozinky, ale víme, že to nejhorší teprve přijde, tak raději jdeme.
Nejprve nemůžeme v husté kleči najít ani směr, nakonec se však skrz šílené rostlinstvo probíjíme a nastávají fakt muka. Prudce klesáme po skalách a kořenech kleče, do toho se na nás lepí smůla ze stromů a větve nás derou po kůži. Občas se objeví nějaký jalovec a do toho všeho se ozývá naše sprosté nadávání. Párkrát se mi stalo, že jsem se zašprajcoval a nemohl jsem nikam, noha mi zůstala zkroucená mezi kořeny, batoh mě tlačil dolů ze svahu a ruce se mi zamotaly do pichlavé kleče. Podobně však bojovali i kluci, tak jsme byli solidární a pomáhali si.
Pak se začaly objevovat skály, museli jsme učinit dva dost drsné a náročné sestupy po velmi strmých skalách. Ten první byl fakt dost náročný, šlo o skoro kolmou desetimetrovou skálu, kterou jsme slézali za pomocí kleče. Asi to bylo nejtěžší místo, pak bylo však ještě jedno dost náročné. Tam šlo o traverz nad asi dvacetimetrovou propastí. Museli jsme si dávat bedlivý pozor na větve, které nás nebezpečně strkaly dolů a všelijak se zachytávaly o batohy. Jedna chyba a byla by to konečná... Z tohoto traverzu jsme se ještě museli spustit asi tři metry a objevili jsme se v bludišti obrovských hromad dolomitových balvanů, jejichž hrany byly ostré jako žiletky.
Bylo to neskutečně nádherné místo. Přejít přes skály však byl taky dobrý mazec. Musíme přeskakovat hluboké škrapy a překračovat i desítky metrů hluboké propasti. Procházíme i skrz jeskyni. Po čase se však opět noříme do klečovité džungle a je to zase horší. Nohy i ruce mám na mnoha místech zdrásané do krve a probíjení se skrz větve a jehličí nemá konce.
Za skálami stezka změnila směr a nyní kráčíme po levé straně hřebene, pomalu klesáme a najednou jsme na nějaké travnaté louce pod hřebenem. Je to docela úleva chodit po trávě a nemít v cestě žádné překážky. Místo se nám velmi líbí, později zjišťujeme, že zrovna tady vybíhá od Buily spojovací hřeben přes sedlo Comarnica na hlavní hřeben Capatinů. Až tudy půjdete, tak rozhodně nechoďte dál po hřebeni, ale dejte se od této louky po nenápadné pěšině dolů. Pokud trefíte správnou cestu, tak půjdete po hřebínku do sedla Comarnica, asi 500 metrů odtud teče potok, kde lze nabrat vodu, a dalších 1500 metrů je už sedlo. Značka tudy sice nevede, ale je to rozhodně mnohem lepší cesta, než jít dál po hlavním hřebeni Buily.
Tohle my jsme však nevěděli a hledali jsme značku. Po delší době ji Radek našel a tak se opět noříme do kleče a do skal a brzy už o nějaké louce bez trní jen sníme. Od louky stoupáme až na hřeben Buily, akorát není skrz kleč nic vidět, značka se tady hrozně ztrácí a často se musíme hodně vracet. Cestu zpestřují popadané stromy, které musíme krkolomně obcházet, přelézat, ale i podlézat po břiše. Jehličí mně čouhá snad i z uší.
Asi po půl hodině ztrácíme značku definitivně. Ocitli jsme se na místě, kde dřív asi vedla stará značka a tady se spojovala se současnou značkou. My jsme se začali po té staré vracet (stejně jako druhý den pod Claia cu Brazi). Ta však končí v lese a tak opět bloudíme. Michal šel hledat dolů, já nahoru a Radek zpátky. Nakonec jsem značku objevil já, akorát to bylo staré a špatné značení. Začali jsme nesmyslně stoupat kamsi do kopce a navíc se cesta ztratila. Motáme se opět jako "hovno pod splavem".
Ze situace se profilují tyto možnosti a fakta: Jsme pod ostrým skalnatým hřebenem, kde není voda. Nahoru nemá smysl jít. Jsme v lese, kde není vidět žádný orientační bod. Mapa ani kompas nepomáhají, jdeme prostě blbě. Jsme v krasu a pod námi je nejmohutnější soutěska v Karpatech. Jít dolů je sebevražda. Nemáme klasicky skoro žádnou vodu...
Nakonec traverzujeme kopec a doufáme, že narazíme na nějakou pěšinu. To se nestává a tak se rozhodneme klesnout. To je příjemná změna, až na ten prales, Bohužel svah je stále strmější a narážíme na první náznaky skal. Říkám si, že tohle je ideální místo pro medvědy. Mají tu klid, nikdo je neruší... A najednou se tu motáme my.
Vracíme se tedy k předešlé strategii a opět traverzujeme směr západ. Říkáme si, že musíme narazit na nějakou stezku, ale nevíme, jestli odbočka (má být značená žlutým puntíkem) do sedla Comarnica je pod nám nebo nad námi. Víme ale, že někde na západ je spojovací hřeben s Capatinama. Po pár kilácích narážíme na potok. Je to úleva. Vodu máme a už ani tak nevadí, že jsme ztracení. Michal nabírá vodu a já s Radkem vyrážíme na průzkum okolí. Přemýšlíme, jestli tu spát nebo ne. V lese ale moc místa není a tak si říkáme, že s vodou ještě můžeme nějakou dobu bloudit.
Těsně nad potokem je takový malý, ale strmý hřebínek a na něm jsme narazili na vyšlapanou pěšinu. Kráčíme asi 100 metrů dolů po hřebínku. Pěšina pokračuje, takže si říkáme, že po ní můžeme jít. Pěšina od zvířat by asi těžko vedla takovou dobu po hřebeni. Já se vracím za Michalem a Radek jde ještě na průzkum nahoru. Je delší dobu pryč a po návratu nám vypráví o tom, že došel až na louku, o které jsem se už zmiňoval. Mrzí nás, že jsme nešli rovnou nějakou pěšinou na sever do lesů, zkrátili bychom si bloudění i průchody skrz jehličí o skoro tři hodiny.
Vyrážíme tedy po nenápadné hřebenové pěšině vstříc neznámu. Cesta prudce klesá, občas se dost ztrácí a v okamžiku, kdy už si říkám, že jsme zase v kaši, narážíme na paseku a na ní je zřetelný rozcestník, ohniště a prostě jsme v sedle Comarnica! Nacházíme se 1525 metrů vysoko a kluci mi blahopřejí k nalezení správné cesty. Hlavně Michal nás oba Radky chválí, že jsme nás našli, se slovy, že vůbec nevěděl, kde jsme a kam už vlastně jdeme. Neztrácíme však čas, k chatě Cheia, kam míříme je to ještě skoro dvě hodiny. Jdeme tedy dolů na východní úbočí sedla a v mnoha zákrutách klesáme k chatě. Asi po pěti minutách narážíme na žlutý bod od hlavního hřebene Buila. Cesta byla tedy pod námi...
Je to hodně daleko, cesta se pořád klikatí a je jakoby nekonečná. K večeru konečně spatříme zdi chaty ve výšce asi 890 metrů. Budova leží na horním konci soutěsky Cheia, která je nejmohutnější soutěskou v Karpatech. Část z ní už vidíme a je skutečně impozantní. Vítá nás vlezlá kočka a přerostlý dreadatý pes a snaží se nás zastrašit. Nakonec se nás bojí a stahuje se a štěká pod chatou. Ta je prázdná a zamčená, takže se rozhodujeme ubytovat na verandě. Pes je stále ostražitý, ale zmůže se jen na štěkání. Vedle chaty teče malý potok, kde pereme prádlo a sebe. Na verandě pak vaříme.
Pes štěká a štěká. Padla tma a stále štěká, jdeme spát a štěká. Štěká i potom a pak taky. Asi za pět hodin jsem ho chtěl zabít. Za dalších pár hodin jsem chtěl zabít sebe. K ránu se mi podařilo usnout, ale probudilo mě ochraptělé štěkání, pak už jsem neusnul. Pes však štěkal dál a ze solidarity neusnul taky.
S nedočkavostí jsem pak ráno počítal množící se vosy u mého spacáku a těšil se na další zážitky dnů příštích.
Milý deníčku, už nikdy nechci být třídní učitelkou.
před 11 lety
Žádné komentáře:
Okomentovat