Výsledky cesty do Rumunska, den jedenáctý...

Poslední den cesty. Ač poslední, tak vstáváme hrozně brzy, chceme totiž stihnout vlak do Simerie a pak IC do Budapešti. Je kolem čtvrté hodiny ranní a my za svitu hvězd jdeme na vlak. Mám strach, že se na nás odněkud ze tmy vyřítí smečka napruzených čoklů. Naštěstí se to nestává a brzy jsme i s naší fenkou na nádraží.

V místní pajzlovité nonstop hospodě si nechám natočit vodu a kupuju nějkaé pochutiny do vlaku. Po dvaceti minutách tu je vlak, loučíme se s naší psí kamarádkou a jedeme do Simerie. Tam pořizuji místenky do IC, aby nás nebuzerovali zase nějací otravní Maďaři, a sedáme si do vlaku, který už čeká na nástupišti. Konečně jedeme. Ve vlaku se obšťastňujeme pivy a spánkem a poměrně brzy jsme v Budapešti. Mám dojem, že to pokaždé trvá kratší dobu, než cesta tam. Na nádraží Keleti přijíždíme nicméně se zpožděním, takže do našeho rychlíku Jaroslav Hašek musíme běžet. Naštěstí čeká.

V Haškovi jsem usnul, ale probouzím se už v Nových Zámcích, pak je to Bratislava a v 17 hodin jsme v Břeclavi. Tam chvíli čekáme na vlak směr Přerov a v Otrokovicích se s klukama loučím, jsem totiž doma...

Epilog:

Byl to prales, páté rumunské pohoří nám nezůstalo nic dlužno, zbyl nám Paring a v podstatě i hřeben Capatinii. Teď si dám ale od rumunska nějakou dobu pokoj, jezdit tam každý rok se mi nechce. Doufám, že vyjde to Kosovo. Děkuji Michalovi a Radkovi, že se vypravili i do tak málo atraktivní země jako je Rumunsko. My fajnšmejkři však víme své. Čím méně je o horách napsáno v průvodcích, tím větší je to výzva. Přál bych si, aby to zůstalo i nadále podobné. Budu se těšit.