Výsledky cesty do Rumunska, den osmý...

Ráno byla mlha jak mléko. Viditelnost dosahovala asi pěti metrů a foukal i studený vítr. Najedli jsme se tedy, sbalili a šli hledat cestu, ze které jsme včera uhnuli. Našli jsme ji asi po sto metrech vlevo a tak jsme po ní začali stoupat.

Šlo se táhlým stoupáním do kopce a brzy to člověku lezlo na mozek. Výhledy nebyly žádné, jen mlha. Navíc se terén moc neměnil, takže to bylo i otravné. Měli jsme dosáhnout sedla Zmeuret asi 1970 metrů vysoko. To už leží na hlavním hřebeni Capatinů. V té mlze jsme se ale těžko orientovali, takže to trvalo déle, než jsme čekali. Jedino změnou po cestě byl průjezd nákladního auta proti nám.

V sedle jsme si vůbec nebyli jistí, kde jsme. Na jednom kameni byl červený flek, ale jinak nic. Vodítkem pro nás bylo, že značka modrý pás, po které jsme šli, v sedle jakoby končila. Tak jsme usoudili, že jsme skutečně asi tady. Nakonec konzultujeme věc s kompasem a mapou, ale moc to nepomáhá, jdeme tedy doleva mimo cestu po travnatém hřebeni a snažíme se najít cokoliv. Nic jsme však nenašli, takže kráčíme kdoví kam v mlze. Po pravici se nám objevuje cesta, tak jdeme po ní. Naštěstí si drží směr a pravděpodobně vede tam, kam chceme. Dost dlouhou dobu si ale vůbec nejsme jistí, cesta v serpentinách klesá dolů a často jde jinam, než by měla. Nakonec se však ukazuje, že skutečně jsme v místě, kam jsme měli dojít.

Dorazili jsme do sedla Zanoaga, kde nacházíme další značku. Po pěti kilometrech jedna značka, inu tady se člověk skutečně najde :) Dál je směr jasný, jdeme stále níž do dalšího hlubokého sedla Rodeanu. Kráčíme pořád po široké lesní cestě, od sedla Zanoaga však začíná les a tak jdeme lesem. Mlha je pořád stejná, na stromech ale potkáváme občas i značku (i nové). Po několika kilometrech však značky končí a cesta se stáčí kamsi do pryč. Kompas ukazuje, že máme jít stále přímo a navíc z lesa slyšíme hlasy. Vyrážíme tedy vstříc jehličí a ostružinám a opět se probíjíme skrz prales. V okamžiku, kdy už si připadáme ztracení, potkáváme člověka a ten nám potvrzuje, že jdeme správně do sedla Rodeanu. Skutečně asi za 100 metrů vylezeme z lesa a opět vidíme širokou cestu (ukazuje se, že jsme měli jít pořád po ní).

Sedlo Rodeanu je hrozně široké a je zde i několik salaší. Mlha je pořád stejná a nic nenasvědčuje tomu, že se to změní. V sedle dáváme pauzu a válečnou poradu. Uznáváme, že pokračovat po hřebeni nemá smysl. Hory trvají ještě minimálně 4 dny, ale v takovém bloudění i týden. Michal musí brzy do práce, jsme mokří, špinaví a počasí je hrozné. Naštěstí na jihu pod námi jsou dvě soutěsky. Rozhodujeme se, že si obě projdeme, ze sedla Rodeanu vede totiž stezka modrý trojúhelník přímo do jedné z nich.

Vracíme se tedy asi kilometr nad sedlo a s těžkým srdcem se vzdáváme svého snu. Paring letos neuvidíme, dokonce ani letos nevystoupíme nad 2000 metrů, je to smutné a pořád váháme, zda to přece jen nezkusit. Vidina tepla, sucha a hospody však vítězí a jdeme tedy na jih. Nejprve klesáme lesem, ale cesta se brzy stáčí na travnatý hřebínek s množstvím salaší. Většina z nich jsou však značně zchátralé. Už ani neklesáme, ale jdeme po hřebeni Gora Ursului (Medvědí hora - 1721 metrů).

Bohužel jsme blbě sešli a skončili jsme kdesi na východním úbočí hory. Museli jsme ji tedy traverzovat a najít naši značku. Od sedla Rodeanu byl modrý trojúhelník naštěstí značen celkem dobře, takže to bloudění ani nemělo delšího trvání, a navíc jsme objevili vydatný pramen vody. Značku jsme našli brzy a brzy se i vnořili do lesa a začali prudce klesat kamenitou cestou v lese. Tudy by projel snad jedině tank nebo kamaz, vyjeté koleje tu ale byly, takže i provoz. Asi pod hranicí 1500 metrů se začala trhat mlha a objevovaly se výhledy jižním a východním směrem.

Klesáme stále níž a těsně nad sedlem Šipote si dáváme pauzu, je nakonec krásně, svítí i slunce a my litujeme, že jsme hřebenovku vzdali. Stačí se však otočit a vidíme zamračeno nad hřebeny. Od sedla Šipote se dělí několik cest a tento trend pokračuje i dál, značka je sice řídká, ale směr si držíme správný (občas je ale i kilometr pauza mezi značkami). Dost prudce klesáme po kamenité cestě a užíváme si pak i teplého dne. Brzy jdeme vysoko nad bystřinou Cuca, která ústí do potoka Bistrica.

Klesání po cestě je neskutečně úmorné, bolí z toho šlapky, stehna i kolena. Obcházíme několik dřevařských přístřešků, no a po několika hodinách klesání se dostáváme k potoku Bistrica. Od soutoku s Cucou je to k soutěsce ještě asi 12 kilometrů. U soutoku se nám zdálo, že cítíme grilované prase. Ujišťujeme se, že to byla kolektivní halucinace. Bohužel ale nebyla... Kousek dál kempuje rodina a grilují tam maso. Ptám se jich na cestu a nemůžu od té hromady dobrot odrhnout oči, napadlo mě i to, že kus masa vemu a budu utíkat. Jsem však hrozně unavený a mám těžký batoh, brzy by mě chytli a taky bych skončil na grilu.

Jdeme tedy dál úmornou cestou podél Bistrice. Předjíždí nás několik aut, ale na stopování nereaguje nikdo. Brzy se tedy rozhodujeme pro pauzu a asi 20 minut si chladíme unavené a uťapkané nohy ve studené řece. Pak jdeme dál.

Po několika kilometrech potkáváme značku do sousední doliny a víme, že jsme už blízko, pak se ocitáme na soutoku dvou řek a soutěsku Bistrica už i vidíme. Nad ní se nachází několik chat a malá elektrárna. Se vstupem do soutěsky vstupujeme i zpět do národního parku. Soutěska sama o sobě je pěkná, bohužel skrz ni vede silnice a projíždí tudy poměrně dost aut.

Asi po dvou třetinách se objevuje informační tabule o jeskyni Pestera Ursilor, čili Medvědí jeskyni. Neváháme a jdeme na prohlídku. Jeskyně je asi 400 metrů dlouhá, má několik odboček a končí dvěma vysokými komíny. Člověka to v jeskyni pořád táhne dál vstříc objevování, ale musíme pokračovat. Brzy se objevuje konec soutěsky, tady je to ale nejhezčí, pod silnicí jsou i menší vodopády a u vstupu do rokliny se nachází další jeskyně. Bohužel však nemáme moc času a už ani energie a tak jdeme do hospody. Ta se nachází ve vesnici Bistrica asi kilometr pod soutěskou.

Tady popíjíme pivka a střídavě navštěvujeme obchod, kde nakupujeme piva, klobásy a vejce (ke konci túry se tato kombinace stala naší oblíbenou). Po pár pivem, když se začalo stmívat, jsme se rozhodli, že bude na čase vyrazit hledat nocleh. Vesnice je plná cigánů a okolí Bistrice je jedna velká romská osada. Stany ani spaní pod širákem nepřichází v úvahu. Ve vesnici se však nachází klášter a tak se osmělujeme a míříme k němu. Je zvláštně upravený, za komunismu jeho pravé křídlo přestavěli na vodní elektrárnu, další pozemky zabrala škola a internát a zbytek hřiště. Celé to je oplocené ostnatým drátem. Klášter se ocitl uprostřed tohoto nevkusného komlexu a i my musíme projít vrátnicí.

V klášteře narážíme na jeptišky, krásně zpívají v kostele, tak se jedné hned ptáme na nocleh. Zavolala kolegyni, co umí anglicky. Jeptišky se tvářily dost zmateně, nějprve tvrdily, že nemají žádnou volnou místnost, pak zase, že tam můžeme spát, ale budou chtít od každého z nás 50 euro. Za takovou cen bych ale od nich požadoval i umytí nohou a vepřové hody. Rozmrzele tedy odcházíme a vzpomínáme na pohostinost mnichů v horách. Chyba ale možná byla na naší straně, možná z nás bylo cítit pivo. Paní na vrátnici nám při opětovném setkání vyjednala rozhovor s majitelem hospody, kde jsme pili.

Nad vesnicí se totiž nachází ještě jeden klášter. Jmenuje se Arnota a je asi 5 kiláků daleko. Celkem rychle jsme se dohodli na ceně s jeho dcerou, která uměla trochu anglicky, a vyrazili jsme autem do kopce. Cesta k Arnotě vede přes lom, projíždíme tedy jeho bránou a dál dost zdevastovanou krajinou ke klášteru. Zdevastovanou krajinu na hranici národního parku naštěstí nevidíme kvůli tmě.

Po čtvrt hodině jsme u bran kláštera. Náš šofér šel dovnitř a domlouvá nám nocleh. Brzy vyleze ven s jeptiškou a nějakým chlapíkem. Nabízejí nocleh za 30 euro. To nás opět dost překvapuje. V horách mniši zvali k večeři a vykrmovali nás, pod horami se z nás jeptišky snaží vytřískat prachy. Jsme z toho znechucení a rozhodujeme se spát někde v okolí. Chlap z kláštera začal hrozně vyšilovat, že nás sežere medvěd, tak jsme se mu zasmáli a nakonec to dopadlo tak, že jsme dostali pozvání do kláštera k noclehu zadarmo.

Spíme nakonec v pokoji s několika patrovými postelemi v hrozném stavu. Uvařili jsme si vejce a klobásy a večeříme. V koupelně jsme se osprchovali a pořádně umyli, už bylo načase. Během té doby je slyšet zpěv jeptišek v kostele a hezky se u toho usíná.

Výsledky cesty do Rumunska, den sedmý...

Ráno bylo snad nejhorší za celou dobu na horách. Pes štěkal celou noc a ráno pokračoval. Nepomohlo nic, byl asi 30 metrů od nás na louce a štěkal. Když jsem na něj v noci zasvítil baterkou a zařval ať je potichu, tak odešel asi 10 metrů a pokračoval ve štěkání. Moc jsem se nevyspal...

Ráno jsme měli v plánu projít soutěsku Cheia. Je prý nejmohutnější v Karpatech a docela bych tomu i věřil. Oproti horám v okolí je hluboká 800 metrů, kolmé stěny mají i 400 metrů. Měří asi 2 kilometry a v nejužším místě má pouhé 4 metry. Chata, u které jsme spali, leží na jejím horním konci, pokud sem chcete dojet autem, tak musíte překonat hřeben nad soutěskou a projet dokonce i tunelem ve skále hory Stog. Už včera jsem zjistil, že půda chaty je odemčená, tak jsme si tam dnes schovali bágly a vydali se do soutěsky.

Cesta zpočátku vede lesem, překonává několik potůčků, které se propadají do podzemí, a asi po 500 metrech se přibližuje k potoku. Od tohoto místa začíná soutěska, pohled do jejího nitra je neskutečně impozantní. Bílé vápencové stěny spadají kolmo stovky metrů do hlubin, kousek dál hučí desítky metrů vysoké vodopády, vidíme převislé skály nad hlavami a jeskyně vysoko v kolmých stěnách. Vše je ozářeno sluncem a barevným listím na podzimních stromech.

Neváháme a hned vyrážíme mezi chladné skály. Stezka nejprve vede podél potoka, pak přicházejí skály a je třeba prolézt mezi obrovskými balvany, několik jich přelézt a nakonec i projít krátkou jeskyní. Všude je cítit chladný a vlhký karpatský vzduch a kamení je porostlé mechovými koberci. Obcházíme několik krásných vodopádů, pak se však od řeky vzdalujeme a musíme stoupat sutí pod strmou stěnu. Cestou jsme potkali zraněnou sovu. Nikdy jsem tak blízko toto zvíře neviděl. Pózuje nám z donucení, jeji křídlo jí nedovoluje prchnout. Její život je pravděpodobně těsně před koncem, přesto ještě skáče po kamení a pokouší nám útéct pěšky. Necháváme ji svému osudu a připravujeme se na první náročné místo v soutěsce.

Čeká nás totiž výstup kamenitým suťoviskem v dost strmém žlabu pod skalní stěnou. Postupně tedy překonáváme asi 100 metrů dlouhé suťovisko, které je třeba na horním konci traverzovat. S těžkým batohem je to jistě dost těžko průchozí úsek, ale čekají nás ještě horší. Za suťoviskem dosahujeme krásné výhledové skály velmi vysoko nad samotnou soutěskou. Musíme vystoupat několik stovek metrů nad vodu, pak traverzujeme svahy soutěsky na další vyhlídková místa. Chodník je strašně exponovaný. Boty nám kloužou ve štěrku a kamínky padají stovky metrů hluboko. Raději se ani nedívám dolů. Lze zde najít zbytky řetězů, které tu vedly, ale dnes je člověk odkázán jen na suchou trávu, které se může křečovitě držet a opatrně našlapovat.

Po překonání těchto úseků se dostáváme na vyhlídku Belveder, kde se otáčíme, a vracíme se zpět stejnou cestou k chatě. Teď s postupem doby zjišťuju, že jsme při průchodu soutěskou udělali chybu. Podle fotek jednoho Čecha lze soutěsku projít i po dně. Docela mě to mrzí, většina soutěsky se totiž prochází vrchem a to není zase tak atraktivní. Dává mi to důvod se tam vrátit (a projít si ještě Olanešťskou soutěsku). No a fotky ze dna soutěsky vypadaly skutečně velmi atraktivně. Akorát by to asi odneslo sucho a pohodlí v botách.

U chaty si dáváme pauzu, sbíráme prádlo, co jsme sušili, jíme a připravujeme se na výstup zpět do sedla Comarnica a pak na pohoří Capatini. Moc se mi nechce, sedlo je vysoko, cesta strmě stoupá v mnoha serpentinách a je vedro. Nikdo z obsluhy chaty však nepřijel, a tak se tedy zvedáme a noříme se do lesa. Jde se mi špatně, vím, co nás čeká, a tak se vleču jako smrad. Mám pocit, že se mé tělo rozděluje. První jdou oči, už se vidím tam u toho stromu, pak se hrne tělo s batohem. Poslední se však táhnou nohy, nechce se jim. A právě kvůli nim se tak vleču, kdybych neměl nohy, tak už bych tam byl.

Stoupáni jakoby nemá konce, najednou se však ozval Radek, že tam budeme za 15 minut. Má totiž slabost a s oblibou fotí houby. No a právě si srovnal fotky nějakých hub a fotek ze sedla a zjistil, že je mezi nimi rozdíl 15 minut. V sedle jsme však byli až za půl hodiny, bylo to ještě docela do kopce. Dáváme si tam krátkou pauzu a jíme. Je krásně teplo, bohužel výhledy si zatím moc neužíváme, cesta je pořád v lese.

I ze sedla kráčíme lesem. Pěšina je sice málo chozená, ale značka je vyznačená nově, tudíž se jde výborně. Navíc ani moc nestoupá, takže si užíváme karpatské divočiny a jdeme příjemnou hřebenovkou k hlavnímu hřebeni. Kdyby tu nebyly popadané stromy a takový prales, tak bych i věřil, že jsme někde v Jeseníkách. Připomínalo mi to tu cestu od Keprníku k Vřesové studánce nebo od Červenohorského sedla k Pradědu.

Asi v první třetině cesty nás potkalo obrovské překvapení. Potkali jsme turistku! Byla sama, asi čtyřicetiletá Rumunka a ptala se nás na přístup k Buile. Uměla solidně anglicky, tak jsme si pokecali. Bylo příjemné vidět turistu. U nás mě to štve, ale tady po týdnu vidět jednoho je fakt super setkání. Očekával jsem však někoho jiného. Byl jsem totiž domluvený se dvěma Čechy, co šli Paring a Capatiny od západu, že se tu sejdeme. Bohužel však naši kolegové změnili směr a šli jinudy, takže jsme se minuli asi o 5 hodin chůze. Přesto nás přítomnost ženy na horách překvapila i potěšila a dala nám námět na další rozhovory.

Pokračujeme tedy dál, hřeben začíná mírně stoupat, obcházíme několik menších bažin a brzy se ocitáme na první pastvině s rozbořenou salaší. Nacházíme se na pastvině Poiana Rotunda. Obdivujeme bedly, co tu rostou, nikdy jsem neviděl větší. Na Rotundě jsme trochu zabloudili, ale brzy jsme se našli, hřeben se akorát stáčí víc na západ. Brzy se také otevírají fantastické rozhledy do kraje. Zlaté hřebeny Capatinů máme na dosah ruky. Je to jako žluté moře trav. Stoupáme na první nezalesněný kopec a brzy máme jako na dlani spoustu kopců kolem. Především Buila je krásně vidět na jihu.

Probíhá tedy nutné focení a dál už jdeme po travnatých kopcích. Přecházíme první, je z něj krásný výhled, pak klesáme do sedla Curmatura Lespezi. Pod ním se nachází vydatný pramen, doplňujeme vodu a uvažujeme o noclehu. Všude je spousta vynikajících míst k postavení stanu. Pokračujeme nakonec dál. Stoupáme na kopec Lespezi, ale asi v půlce svahu se připojujeme k široké cestě pro auta a dál jdeme po ní. Kopec nakonec traverzujeme. Opět se noříme do lesa a brzy klesneme do sedla Govora (1610 metrů).

Tady stojí dost zasviněná salaš, místo na stan by se taky našlo, nakonec ale stoupáme po hřebínku asi ještě 70 metrů, než konečně najdeme vhodné místo na stan. Spíme přímo u lebky berana. Capatinii znamená rumunsky lebka, hory tedy dávají čest svému jménu. Jsme dost unavení, podařilo se nám dojít dál, než jsme čekali, tak si užíváme odpočinku. Na protějším kopci Lespezi pozorujeme jeleny. Poprvé v životě jsem viděl jelena s parohy...

Večer se trochu zhoršuje počasí, čas trávíme ve stanu hraním opisovaného slovního fotbalu. Je to hrozná sranda, tak nás to drží dlouho. V noci trochu pršelo, tak se bojíme o počasí. Bohužel oprávněně...

Výsledky cesty do Rumunska, den šestý...

Probuzení v sedle Builei je vykoupenou drsnou mixomatózou. Po včerejším mixu piv a slivovice jsem měl nohy z kamene a hlavu z páry. Motali jsme se však všichni a balení bylo nevyhnutelné. Po snídani opět nahazujeme batohy a vydáváme se vstříc nejkrásnějšímu dni naší cesty. Čeká nás přechod hlavního hřebene Buila - Vinturarita ve stejnojmenném národním parku.

Včerejší večer jsme si vyběhli na nejvyšší kopec jihozápadní části hřebene na Piatru. Dnes kráčíme na stranu opačnou. První nás čeká kopec Piatra Alba - čili Bílý kámen (1658 metrů). Začínáme však tak, že se nejprve noříme do lesa a velmi prudce stoupáme mezi skálami na travnatý hřeben. Ze sedla je to opravdu krpál, postupně se však terén otevírá a my vidíme propast po naší levici a spoustu závrtů a škrapových polí kolem. Krajina je opravdu nádherná. Jdeme po kraji propasti a po půl hodině dosahujeme vrcholu Piatra Alba. Od tohoto místa jdeme už po hřebeni a po naší levici strmě spadají severní svahy Buily. Pochodem po hřebeni a pak prudkým výšvihem dosahujeme kopce Buila. Měří 1848 metrů a je to třetí nejvyšší vrchol tohoto národního parku. Máme z něj fantastické výhledy všemi směry. Před námi se tyčí skála Vinturarita, vlevo se zlatají travnaté Capatiny a hory tušíme všude kolem. Na obzoru na západě vidíme i první kopce Paringu.

Poměrně strmě pak klesáme do sedla Stevisoara, odkud lze sestoupit zpět ke klášteru Pahomie. My však jdeme dál po hřebeni směr nejvyšší a pak i nejextrémnější úseky túry. Výhledy a krajina je neskutečně krásná, tak se i dost kocháme a fotíme. Nejvyšší vrchol Vinturarita dosahujeme po strmém ale krátkém výstupu ze sedla. Jsme 1886 metrů vysoko. Od tohoto místa se hřeben dost zostřuje a je velmi těžké po něm jít. Některá místa jsou až 2. st. UIAA. Bude zábava :)

Hned z Vinturarity se noříme do prudkého klesání a strašně zarostlé kleče. Do toho začínají i skály a je jasné, že zbytek dne bude opět veselý. Snažíme se držet stezky, ale při klesání ve skalách jsme sešli někam na jižní úbočí a začínáme opět tápat. Tušíme, že stezka povede vrchem, Radek se vypravuje na průzkum a nalézá ji asi o 50 metrů výš. Stoupání po kluzké suché trávě a ve skalách s těžkým batohem bylo fakt masakr. Nahoře na pěšině jsme objevili pomníček se jmény čtyř lidí, kteří zde zahynuli někdy v srpnu před několika lety. Bylo jim do 16 do 25 let. Nejspíš je zabil blesk.

Musíme se však dál prodírat džunglí na hřebeni. Pomalu se dostáváme na poslední velký kopec masivu na Vioreanu (1866 metrů). Výstup nám dává skutečně zabrat, ale nahrazují to zatím nejkrásnější výhledy. Vidíme už zřetelně do soutěsky Cheia, vidíme i sedlo, kam míříme, vidíme pohoří Cozia i Fagaraš. Na severu vidíme Capatinii a na obzoru se rýsují hory Lotru. No a skalnatý hřebínek, co nás čeká, vypadá naprosto neprůchodně. Chvíli ještě lelkujeme a jíme rozinky, ale víme, že to nejhorší teprve přijde, tak raději jdeme.

Nejprve nemůžeme v husté kleči najít ani směr, nakonec se však skrz šílené rostlinstvo probíjíme a nastávají fakt muka. Prudce klesáme po skalách a kořenech kleče, do toho se na nás lepí smůla ze stromů a větve nás derou po kůži. Občas se objeví nějaký jalovec a do toho všeho se ozývá naše sprosté nadávání. Párkrát se mi stalo, že jsem se zašprajcoval a nemohl jsem nikam, noha mi zůstala zkroucená mezi kořeny, batoh mě tlačil dolů ze svahu a ruce se mi zamotaly do pichlavé kleče. Podobně však bojovali i kluci, tak jsme byli solidární a pomáhali si.

Pak se začaly objevovat skály, museli jsme učinit dva dost drsné a náročné sestupy po velmi strmých skalách. Ten první byl fakt dost náročný, šlo o skoro kolmou desetimetrovou skálu, kterou jsme slézali za pomocí kleče. Asi to bylo nejtěžší místo, pak bylo však ještě jedno dost náročné. Tam šlo o traverz nad asi dvacetimetrovou propastí. Museli jsme si dávat bedlivý pozor na větve, které nás nebezpečně strkaly dolů a všelijak se zachytávaly o batohy. Jedna chyba a byla by to konečná... Z tohoto traverzu jsme se ještě museli spustit asi tři metry a objevili jsme se v bludišti obrovských hromad dolomitových balvanů, jejichž hrany byly ostré jako žiletky.

Bylo to neskutečně nádherné místo. Přejít přes skály však byl taky dobrý mazec. Musíme přeskakovat hluboké škrapy a překračovat i desítky metrů hluboké propasti. Procházíme i skrz jeskyni. Po čase se však opět noříme do klečovité džungle a je to zase horší. Nohy i ruce mám na mnoha místech zdrásané do krve a probíjení se skrz větve a jehličí nemá konce.

Za skálami stezka změnila směr a nyní kráčíme po levé straně hřebene, pomalu klesáme a najednou jsme na nějaké travnaté louce pod hřebenem. Je to docela úleva chodit po trávě a nemít v cestě žádné překážky. Místo se nám velmi líbí, později zjišťujeme, že zrovna tady vybíhá od Buily spojovací hřeben přes sedlo Comarnica na hlavní hřeben Capatinů. Až tudy půjdete, tak rozhodně nechoďte dál po hřebeni, ale dejte se od této louky po nenápadné pěšině dolů. Pokud trefíte správnou cestu, tak půjdete po hřebínku do sedla Comarnica, asi 500 metrů odtud teče potok, kde lze nabrat vodu, a dalších 1500 metrů je už sedlo. Značka tudy sice nevede, ale je to rozhodně mnohem lepší cesta, než jít dál po hlavním hřebeni Buily.

Tohle my jsme však nevěděli a hledali jsme značku. Po delší době ji Radek našel a tak se opět noříme do kleče a do skal a brzy už o nějaké louce bez trní jen sníme. Od louky stoupáme až na hřeben Buily, akorát není skrz kleč nic vidět, značka se tady hrozně ztrácí a často se musíme hodně vracet. Cestu zpestřují popadané stromy, které musíme krkolomně obcházet, přelézat, ale i podlézat po břiše. Jehličí mně čouhá snad i z uší.

Asi po půl hodině ztrácíme značku definitivně. Ocitli jsme se na místě, kde dřív asi vedla stará značka a tady se spojovala se současnou značkou. My jsme se začali po té staré vracet (stejně jako druhý den pod Claia cu Brazi). Ta však končí v lese a tak opět bloudíme. Michal šel hledat dolů, já nahoru a Radek zpátky. Nakonec jsem značku objevil já, akorát to bylo staré a špatné značení. Začali jsme nesmyslně stoupat kamsi do kopce a navíc se cesta ztratila. Motáme se opět jako "hovno pod splavem".

Ze situace se profilují tyto možnosti a fakta: Jsme pod ostrým skalnatým hřebenem, kde není voda. Nahoru nemá smysl jít. Jsme v lese, kde není vidět žádný orientační bod. Mapa ani kompas nepomáhají, jdeme prostě blbě. Jsme v krasu a pod námi je nejmohutnější soutěska v Karpatech. Jít dolů je sebevražda. Nemáme klasicky skoro žádnou vodu...

Nakonec traverzujeme kopec a doufáme, že narazíme na nějakou pěšinu. To se nestává a tak se rozhodneme klesnout. To je příjemná změna, až na ten prales, Bohužel svah je stále strmější a narážíme na první náznaky skal. Říkám si, že tohle je ideální místo pro medvědy. Mají tu klid, nikdo je neruší... A najednou se tu motáme my.

Vracíme se tedy k předešlé strategii a opět traverzujeme směr západ. Říkáme si, že musíme narazit na nějakou stezku, ale nevíme, jestli odbočka (má být značená žlutým puntíkem) do sedla Comarnica je pod nám nebo nad námi. Víme ale, že někde na západ je spojovací hřeben s Capatinama. Po pár kilácích narážíme na potok. Je to úleva. Vodu máme a už ani tak nevadí, že jsme ztracení. Michal nabírá vodu a já s Radkem vyrážíme na průzkum okolí. Přemýšlíme, jestli tu spát nebo ne. V lese ale moc místa není a tak si říkáme, že s vodou ještě můžeme nějakou dobu bloudit.

Těsně nad potokem je takový malý, ale strmý hřebínek a na něm jsme narazili na vyšlapanou pěšinu. Kráčíme asi 100 metrů dolů po hřebínku. Pěšina pokračuje, takže si říkáme, že po ní můžeme jít. Pěšina od zvířat by asi těžko vedla takovou dobu po hřebeni. Já se vracím za Michalem a Radek jde ještě na průzkum nahoru. Je delší dobu pryč a po návratu nám vypráví o tom, že došel až na louku, o které jsem se už zmiňoval. Mrzí nás, že jsme nešli rovnou nějakou pěšinou na sever do lesů, zkrátili bychom si bloudění i průchody skrz jehličí o skoro tři hodiny.

Vyrážíme tedy po nenápadné hřebenové pěšině vstříc neznámu. Cesta prudce klesá, občas se dost ztrácí a v okamžiku, kdy už si říkám, že jsme zase v kaši, narážíme na paseku a na ní je zřetelný rozcestník, ohniště a prostě jsme v sedle Comarnica! Nacházíme se 1525 metrů vysoko a kluci mi blahopřejí k nalezení správné cesty. Hlavně Michal nás oba Radky chválí, že jsme nás našli, se slovy, že vůbec nevěděl, kde jsme a kam už vlastně jdeme. Neztrácíme však čas, k chatě Cheia, kam míříme je to ještě skoro dvě hodiny. Jdeme tedy dolů na východní úbočí sedla a v mnoha zákrutách klesáme k chatě. Asi po pěti minutách narážíme na žlutý bod od hlavního hřebene Buila. Cesta byla tedy pod námi...

Je to hodně daleko, cesta se pořád klikatí a je jakoby nekonečná. K večeru konečně spatříme zdi chaty ve výšce asi 890 metrů. Budova leží na horním konci soutěsky Cheia, která je nejmohutnější soutěskou v Karpatech. Část z ní už vidíme a je skutečně impozantní. Vítá nás vlezlá kočka a přerostlý dreadatý pes a snaží se nás zastrašit. Nakonec se nás bojí a stahuje se a štěká pod chatou. Ta je prázdná a zamčená, takže se rozhodujeme ubytovat na verandě. Pes je stále ostražitý, ale zmůže se jen na štěkání. Vedle chaty teče malý potok, kde pereme prádlo a sebe. Na verandě pak vaříme.

Pes štěká a štěká. Padla tma a stále štěká, jdeme spát a štěká. Štěká i potom a pak taky. Asi za pět hodin jsem ho chtěl zabít. Za dalších pár hodin jsem chtěl zabít sebe. K ránu se mi podařilo usnout, ale probudilo mě ochraptělé štěkání, pak už jsem neusnul. Pes však štěkal dál a ze solidarity neusnul taky.

S nedočkavostí jsem pak ráno počítal množící se vosy u mého spacáku a těšil se na další zážitky dnů příštích.

Výsledky cesty do Rumunska, den pátý...

Budík ráno zvonil tak brzy, že jsem si málem nestihl uvědomit, kde jsem. Bylo ještě šero, ale mniši trvali na tom, že v osm ráno bude snídaně. V posteli se spalo úžasně, přece jen je to větší pohodička, než se někde válet v lese.

Snídaně byla veganská, zmizely vejce i mléko, zato je ale nahradily jiné pochutiny. Především jakési pikantní lečo, které jsme si plkali na chleba. To nás nadchlo. Mladý mnich, který se nám věnoval i včera nás v devět hodin nenápadně vyhodil (s tím, že snídani se má věnovat jen hodina), ale dal nám s sebou med, lečo, tři konzervy, citrón, chleby a ještě cosi. No prostě hromadu věcí. Chtěli jsme se nějak odvděčit, ale nic jsme už neměli. Michal zkusil donést klobásu (kterými se živil až do konce pobytu), ale byl odmítnut.

Obtěžkáni dalšími zásobami (a pivy, která jsme pořídili už v Baile Olanešti) se vydáváme na další cestu. Cíl je další klášter Patrunsa, podle směrovníků je 5 kilometrů, tak vyrážíme. Asi 4 kiláky kráčíme po lesní cestě a traverzujeme masiv Buila Vinturarita. Už od včerejška jsme v dalším národním parku. Tento je však civilizovanější, jsou zde nové rozcestníky, fungují jim stránky na netu a dokonce se tu pohybuje i kdosi ze Salvamontu (horské služby).

Po cestě se nám otevírají fantastické vyhlídky na skalnatý masiv, často míjíme různé kapličky a dokonce i několik slabých pramenů. Vedro by se však dalo krájet a leje z nás proud potu, ačkoliv jdeme skoro po rovině. Poslední kilometr se cesta stává pěšinou a my trochu stoupáme ke klášteru. Pahomie, kde jsme spali, byl umístěný pod skálou, Patrunsa je více na rovině, i když leží o něco výš. Očekávali jsme ženský klášter a těšili se na jeptišky, bohužel je zde opět klášter mužský, tak se alespoň vetřeme do kostela, kde si fotíme interiér, doplníme vodu a povídáme si s místními. Poněvadž je doba na oběd, tak nás zvali na jídlo, to ale odmítáme, protože jsme ještě přecpaní ze snídaně. Dost nás překvapuje místní pohostinost.

Od kláštera Patrunsa nás čeká docela mazec. Musíme zvládnout asi 500 metrů převýšení do sedla na hlavním hřebeni Buily - jdeme na Curmatura Builei (1561 m). Už od kláštera jdeme velmi strmě do kopce, asi po 50 výškových metrech se mi opět ozvaly paty, tak si je podlepuji a obleču si dvoje ponožky. Pak můžeme jít dál. Tady se také noříme do krátkého lesa a strmě stoupáme lesem. V lese se túra dělí a jedna větev turistického chodníku má vést skrz krátkou jeskyni Casa de Piatra (Kamenná brána). Chceme si ji projít, bohužel však míjíme odbočku a po vystoupání z lesa je už jasné, že jeskyní nepůjdeme.

Nad hranicí lesa jsme těsně za polovinou stoupání, otevřely se nádherné výhledy na skály masivu, ale i pohled na jih přes moře kopců do nížin. Vidíme i řeku Olt a několik měst. Stoupání se nezmírňuje, jdeme teď travnatým svahem a užíváme si teplého počasí. Pot ze mě teče proudem. Po čase se nám ztrácí stezka, podle mapy bysme měli jít doleva, tak začínáme traverzovat svah doleva. Vidíme i jakousi pěšinu, což se nakonec ukazuje jako naše značka a tak jsme rádi.

Pomalu vcházíme do skalnatého kotle pod vrcholem Tucla (1582 m), naše stezka vede nad strmou skálou, pak ale klesá pod vrchol. V kotli nás čeká ještě asi 100 výškových metrů až do sedla. Už jsme taky trochu unavení, naštěstí po cestě je vydatný pramen, kde odpočíváme a čepujeme vodu. Pak jdeme dál, jsme obtěžkán nákladem vody a do strmé kopce funím jako lokomotiva, v sedle nás ale čeká nově postavená útulna, což je příjemné překvapení.

Ihned ji obsadíme a pak se věnujeme vybalování věcí, sušení ponožek a oblečení a chytáním lelků. Když jsme s povinostmi hotoví, tak otevíráme první dvoulitrové pivo a na karimatkách před dřevěnou stavbou ho pijeme, pak padlo další a nakonec i půl litru slivovice. Tu jsme ale zvládli při krátkém výletu na vrchol Piatra (1642 m), odkud jsou fantastické výhledy. Vracíme se už při stmívání, je ale krásně a já jsem rád, že jsem se zbavil zátěže ve formě několika litrů tekutin.

Večer v útulně pak ještě hrajeme San Juan a popíjíme Michalovu slivovici. Zapisuju se i do vrcholové knihy v útulně, jsme tu jediní Češi. Nakonec jsme všichni dost společenšti unavení, tak jdeme spát. V noci nám myšky běhaly ve věcech, ale je nám to vcelku jedno.

Výsledky cesty do Rumunska, den čtvrtý...

V noci se hrozně blbě spalo, kolem stanu se nám pohybovala divá zvěř a já jsem nevěděl, z které strany přijde medvědí útok. Včera jsem totiž přivolával medvědy pohankou se smaženým špekem, no a pravděpodobně se mi to podařilo. A aby byla iluze strachu dokonalá, tak nás v noci pronásledovaly různé zvuky a dupání. Ráno se to stupňovalo a ozýval se řev snad i dinosaurů.

Máme opět málo vody, tak jdeme po bočním hřebeni dál. Tušíme, že sejdeme do údolí řeky Olanešti, ale jsme ztracení. Hřebenovka se po chvíli otevírá nádherným výhledům, vidíme kopce a hory všude kolem. Fotíme a užíváme si teplé počasí, brzy procházíme pastvinami, tak jdeme nejvyšlapanější pěšinou kamsi dolů. Zaslechli jsme kohouta, což znamená, že se blížíme k jakési dědině. Brzy objevujeme i pramen s vodou, tak se osvěžujeme a pácháme předběžnou hygienu.

Jdeme dál kolem několika dalších neupravených pramenů, potkáváme i jakési polní pravoslavné kapličky a brzy vidíme i plot nějaké zahrady, což nás těší. Noříme se do neznámé dědiny mezi ploty do takového úzkého a podělaného průchodu od ovcí. Málem jsem stoupl na slepýše a hrozně jsem se lekl. Původně jsme měli projít vesnicí Comanca (Komanka - my ji křtíme na Komanči), ale popravdě řečeno vůbec nevíme, kde jsme. Už je nám to i jedno, směr zhruba odpovídá a o mapě si myslíme své.

Máme teď v plánu zjistit jméno dědiny a sehnat chleba. Naproti ve svahu vidím pravděpodobně vesnici Tisa (což se pak potvrzuje), ale naši polohu jen odhadujeme. Potkali jsme dva muže s kosami a ti nám potvrdili, že jsme skutečně v Comance. Jak jsme se sem dostali je ale zázrak... Obchod tu není a tak procházíme vesnicí níž a míříme do údolí. Podle mapy by tu měla vést naše značka, nevidíme však nic.

Pod dědinou je vydatný pramen vody, kaplička a upravené posezení. Jíme místní kyselá jabka a diskutujeme o tom, že ačkoliv leží Comanca asi jen 800 metrů nad mořem, tak je to přesto ten největší zapadákov, jaký si člověk dokáže představit. Život je tu nezkažený, lidé mají mozolnaté ruce a lišky tu přejí dobrou noc. Ráj na zemi pro toho, kdo tu nemusí žít. Přesto jsou i místa horší a zrovna taková Comanca by se mi k životu líbila.

Po pauze jdeme strmou silnicí dál do údolí a po pár kilometrech přicházíme k řece a k mostu přes Olanešti. Je zde smradlavý sirný pramen, kde si myju hlavu a nohy a pak jdeme po prašné silnici do Olanešťských lázní. Zpočátku zkoušíme stopovat, ale pak to vzdáváme. Silnice je stále lepší a po chvíli přecházíme most a dostáváme se na pěší zónu a lázeňskou promenádu. Okolí smrdí po zkažených vejcích a v nás zraje myšlenka, že bychom se také mohli vykoupat v některém ze zdejších minerálních pramenů. U koupaliště Izvorul 24 zjišťujeme i ceny, ale nakonec usuzujeme, že by nás tam asi ani nepustili, tak jdeme raději na pivo.

Kromě obvyklé žízně máme i hlad, udělali jsme blbinu a zašli na radu jednoho z žoviálního obyvatelel lázní do takového podivného bistra. Tam jsem si dal dost předraženou a dost malou a nechutnou pizzu a ještě dražší pivo. No, to byla škoda, možná jsme si měli připlatit a dát si něco lepšího. Pak následoval obchod a dlouhé hledání pošty, protože jsem chtěl poslat babičce pohled. Pohledy v jedněch z nejslavnějších lázní v Rumunsku asi ale ještě pamatují výběr minulého režimu. Bylo jich tam pět, na čtyřech byly vyfocené lázeňské paneláky a hotely, na jednom byl kostelík. Nejprve jsem myslel, že je to vtip, ale nakonec jsem babičce poslal ten kostelík... V okolí lázní jsou nádherné hory, dva národní parky, deset klášterů, stovka kostelíků a dalších památek a oni dají na pohled panelový hotel Sofia... Napadlo nás, že bysme mohli pohledy do Rumunska vyrábět sami a vydělali na tom spoustu peněz.

Po všech peripetiích v lázních se rozhodujeme jet taxíkem ke klášteru Pahomie. Nechce se nám jít pěšky, navíc máme zpoždění a tak volíme taxík. Mladý řidič nabízí odvoz za 80 lei, je to do kopce a oklikou (přes dědinu Tisa prý nejde projet, tak se to musí brát do nížiny a pak sousední dolinou nahoru). Během cesty však zjišťujeme, že v sousední dolině ve vesnici Cheia opravují silnici a auto nemůže projet skrz. Jiná cesta ke klášteru nevede, takže nezbývá než vystoupit a vypravit se po svých. V tomto okamžiku nás bere hrůza, nejspíš nás totiž čeká 20 km po asfaltu...

Řidiči tedy necháváme 30 lei a vyrážíme napruzení vstříc dalším opruzeninám. Po chvilce jsme minuli stroj široký přes celou cestu, který nečinně stál uprostřed a kolem se povalovalo asi 10 silničářů pijících pivko a kouřících cigarety. Vidím, že tempo práce je podobné jako u nás. Kráčíme asi dva kilometry po novém asfaltu, lepí se nám na pohorky a jde z něj hrozné vedro. Naštěstí už není úplně tekutý. Pak jsme potkali nějakého chlapíka s autem a Michal s ním domluvil za 30 lei odvoz ke klášteru. Je to potěšující zpráva, protože jednak ušetříme 20 lei a ještě se svezeme.

Chlapík nám v autě pouští zajímavé balkánské disko, cesta je zábavná, nicméně zjišťujeme, že vůbec neví, kde klášter je. Tvrdí, že tu jen opravuje cestu. Nakonec jsme trefili, dali jsme mu ještě o deset lei víc a usadili jsme se před branami kláštera na lavičkách pod vodopádem. Vaříme jídla a dali jsme si i pivo. Stopem jsme ušetřili asi 20 kilometrů a převýšení asi 500 metrů. Je to příjemné vědět.

Po nějaké době se odhodláváme a rozhodujeme se, že budeme spát v areálu kláštera. Jdeme tedy dovnitř, ale nemáme odvahu jít po schodech nahoru k budovám. U vrat jsou totiž jakési pláště a tak váháme, zda si je obléct či ne. Jeden z mnichů na nás pokyne a tak se osmělujeme jít dál. Jeho bratři zrovna montují jakýsi plotek, tak jim chceme pomoct, ale už to mají. Ptáme se na nocleh a je nám přislíben, prý jen máme počkat až uklidí ložnici. Netušíme, co se chystá, ale čekáme. Po půl hodině za námi přišel jeden z mnichů a vede nás do jedné ze tří budov, které v areálu stály. Tam nám ukazuje ložnici, kterou máme sami pro sebe. Pak následovala ještě ukázka záchodu a koupelny se sprchou. V osm hodin jsme pak zvaní na večeři.

S radostí, ale i se skromností přijímáme dary a služby, které nám svatí muži poskytují. V naší cimře se svítí jen svíčkami a záchod je suchý - turecký. Šel jsem se osprchovat, protože po dvou dnech v Capatinech jsem špinavý jako po týdnu jinde. Voda je ledová, ale můžu aspoň využít sprchy. Po mně šli i další kluci. Pak čekáme, co bude dál.

V osm hodin jsme se pomalu vypravili na večeři. Těšíme se, že s námi budou jíst i ostatní mniši, bohužel je tam jen jeden, který se o nás vzorně stará. Jídla máme obrovské hromady, je vegetariánské. Aby nám to neblyo úplně blbé, tak i my mnichům dáváme něco k jídlu. Radek tuším obětoval čaje a já tempeh (což jsou plesnivé sojové boby po indonéssku). Mnich má starost, zda v tom není maso a pak nám vysvětluje svůj týdenní režim. V pondělí, středu a pátek jedí přísně vegansky, v úterý, čtvrtek a sobotu jedí i vejce a mléko, čili vegetariánsky. V neděli nejí nic. Dnes máme i vejce a mléko. Na večeři jsme se strašně nacpali, pak si ještě povídáme, ale moc si nerozumíme, takže se odebíráme spát.

V noci pak posloucháme tiché modlení, které se ozývalo z kláštera, jsme pozvaní i na snídani, hlavou se mi honí mé hříchy a doufám, že se ještě někdy v budoucnu stanu tak vděčným, jako teď. Dobro se těžko vrací, když není z čeho.

Výsledky cesty do Rumunska, den třetí...

Tento den byl velkým dnem bloudění! Zabloudili jsme hned ráno, pak v poledne a nakonec i večer. Začněme však popořádku:

Ráno jsme se probudili. To se obvykle stává každému. Po snídani a doplnění vody se tedy vydáváme na cestu. Znamená to však nejprve najít značku. Včera jsme šli po červeném bodu a dnes to má být modrý kříž. Už ale samotné hledání značky je úkol složitý, motáme se tedy přes půl hodiny v sedle, než konečně objevíme první kříž. Pak se motáme v nízkém dubovém lesíku a ve skalách dalších 15 minut, než máme další značku. Den začíná skvěle. Tábořiště máme na dohled asi 70 metrů a ztratili jsme už tolik času...

Od druhé značky se však situace zlepšuje a my začínáme prudce klesat do údolí potoků Lotrišol. Brzy se objevují skály a hledání značky se stává stále složitější, nacházíme vždy jednu a instinktivně jdeme někam k další. Brzy se však značka ztrácí úplně a tak se řídíme jen podle nápisů vyřezaných ve stromech (různá jména a nemravnosti) s míněním, že i tudy někdy někdo šel. Objevujeme však jen skály a stále prudší sešup a tak dostáváme strach, že se řítíme do soutěsky.

Měníme tedy směr a vydáváme se doprava. Po nějaké době Radek objevuje značku i stezku a tak jsme klidnější a můžeme pokračovat. Občas je značení úplně nové, tak se jde velmi dobře. V povznesené náladě se tak dostáváme k potoku Lotrišol, kde odpočíváme.

Od potoka to stoupalo asi sto výškových metrů a pak už jen traverzujeme svahy kopce Claia cu Brazi. Opět se však objevují zrádnosti ve značení a my narážíme na starou značku, která vedla nad naší stezkou. No, a protože cestu před námi nevidíme, začínáme se vracet tam, odkud jsme přišli. Teprve po chvíli si uvědomujeme, že opět bloudíme, vracíme se na místo otočky a dost dlouho trvalo, než jsem našel správnou cestu. Úspěch netrval dlouho, značka zmizela a my jsme překonali po zřetelné pěšině několik potoků. Cesta se rozšiřovala a začala docela klesat směrem na východ do údolí. Chtěli jsme dorazit do sedla Jilišti, nicméně jdeme kamsi podél potoka dolů do údolí. Rozhodujeme se tedy volným terénem vystoupat na hřeben nad námi a jít po něm.

Cestou nahoru se mi zlomila druhá hůlka, kterou jsem půjčil Lindě na Ukrajinu. Jsem hrozně naštvaný, že ji s sebou budu muset táhnout. Spekuluju, zda je to vada materiálu, nebo ji Linda špatně zaaretovala, nebo prostě je moc namáhám (kousek za 4 litry by ale měl něco vydržet).

Na hřebínku konzumujeme ostružiny a řešíme co dál. Jsme opět ztraceni, výhledy jsou omezené a těžko se hledá orientační bod. Tušíme, že jsme na hřebeni, který vybíhá z Claia cu Brazi do sedla Jilišti. Měl by tu ale vést žlutý pás, který nejprve nenacházíme vůbec, pak ho Michal objeví, ale nikomu to neřekne a tak se ztrácíme definitivně. Scházíme do jakéhosi sedla, kde se dohadujeme o dalším postupu (těsně před sedlem objevuje Michal na stromě značku modrý kříž, žlutý pás a žlutý kříž a teprve teď oznamuje, že žlutý pás viděl už nahoře). Michal se chce vrátit k poslednímu modrému kříži, Radek chce jít doprava (měl pravdu) a já nás táhnu vpřed. Asi po kilometru za sedlem se otáčíme a konstatujeme naprostou ztrátu polohy. Kompas nepomáhá, tak se pokouším najít cokoliv, co by nás ujistilo, kde jsme.

Náhoda zapracovala a na prvním stromu objevuji žlutý kříž, který ze sedla vede podél potoku Lotrišol do stejnojmenné soutěsky. Tam ale jít nechceme, vracíme se tedy ke stromu, kde byla trojice značek a doufáme, že tam někde bude to zatracené rozcestí. U sedla jsme si dali pauzu, já jsem se vydal bez batohu bloudit do lesa a hledat cokoliv. Nenašel jsem nic a tak se vydáváme traverzovat kopec a podle kompasu najít cokoliv, co by nás navedlo na správnou cestu. Udělali jsme však kolečko a asi po hodině stojíme opět v sedle, o kterém si nejsme jistí, zda je to skutečně to, které potřebujeme.

Teprve teď si pořádně všimneme vyrytého nápisu na jednom stromu. Bylo tam "Fr. →" Řešíme, co znamená "Fr." a nakonec se ukazuje, že jde pravděpodobně o klášter Frašinet, který leží podobným směrem, jakým chceme jít. Vydáváme se tedy nenápadnou pěšinou dolů z hřebene (podle mapy bysme měli jít po hřebeni), naštěstí asi po půl kilometru se cesta stáčí na hřebínek a my potkáváme první značku modrý kříž. Je hrozně vybledlá, ale víme, že jsme konečně našli směr.

Po chvilce přicházíme ke skalám na hoře Dosu Pamintului. Proplétáme se mezi nimi a najednou stojíme na nádherné vyhlídce do kraje. Vpravo se tyčily skály Naratu, v dálce byly vidět hřebeny Capatinů, před námi jsme viděli masiv Vinturarita a vysokou skálu Stog a vlevo ve stěně další skály visela malá poustevna. Nedokázal jsem pochopit úmysly člověka, který ji budoval. Nad poustevnou viselo lano, po kterém se poustevník pravděpodobně spouštěl dolů.

Nějakou dobu jsme se kochali a pak jsme šli dál. Ve slabém pramenu mezi skálami jsme doplnili trochu vody a vystoupali jsme sedlem nad skalnatější část Dosu Pamintului. Tady jsme potkali mnicha poustevníka, zrovna nosil nějaké plechy ke skále, aby je mohl spustit dolů. Ptali jsme se ho na směr do Baile Olanešti, kam jsme směřovali a on řekl, že se máme držet cesty vpravo. Čekalo nás ovšem překvapení ve formě vytěženého lesa do holoseče a to v národním parku. Ve spoušti byly vyježděné koleje od traktorů a tak byl dost problém se orientovat. Opět jsme zabloudili. Nicméně jsme se dali po vyježděné a neznačené cestě doprava a asi po kilometru jsem objevil v sedle nad námi značku, která vedla po hřebeni.

Dali jsme se po ní, značení zde bylo lepší, cesta šla lesem, akorát bylo potřeba ještě vystoupat na kopec Piriu Ciinelui (1221 metrů). Pak to šlo s námi rychle z kopce, značení skončilo a my opět bloudili. Začíná se stmívat a my se rozhodujeme pro sestup na nějaký boční hřeben do údolí Olanešti. Narazili jsme na příhodnou odbočku a vyrazili směr západ. Asi po dvou kilometrech kempujeme na hřebeni v medvědím lese a užíváme si pocit ztracení...

Výsledky cesty do Rumunska, den druhý...

V podstatě je to teprve den první, ale počítám do toho i cestu. Z Brezoi chceme nejprve vystoupit na vrchol Viltureasa. Ten nápad jsem pojal už před několika lety, když jsem poprvé uviděl mapu Capatinii. Oblast v severovýchodním rohu pohoří je vyznačená jako skalnatá a divoká. To se splnilo daleko nad moje očekávání.

Už ve vesnici se dostáváme do národního parku Cozia - Naratu, tedy do jeho západní části Naratu. Ze začátku řešíme obchod a pak i to, kde najít značku červený bod, která má vést na Viltureasu a další vrcholy. Obchod jsme našli, o značce však ve vesnici nikdo neslyšel. Dokonce nás odrazovali od výstupu na Viltureasu, že se prý ztratíme a sežerou nás medvědi. Nakonec nás odkázali na jakousi pěšinu v lese a my jsme mohli směle vyrazit.

Nejprve stoupáme pohodovou lesní silnicí vzhůru do kopce, stoupání je stále strmější, ale to se dá v horách očekávat. Asi po dvou kilometrech však cesta přechází v pěšinu a ta postupně přechází v prales. Nakonec se vydáváme přímo lesem do prudkého srázu na jakýsi hřebínek. Jsme poprvé ztracení, značku jsme doposud žádnou neviděli a o to větší překvapení je to, když ji vidíme na hřebínku. Navíc je celkem nově vyznačená a odpovídá značce, která má vést na Viltureasu. Stoupáme tedy strašně prudce dál do kopce.

Začínám však cítit problém. Obě nohy se mi v pohorkách mírně pohybují, zvedají se mi paty a při stoupání začínám trpět jako pes. Snažil jsem se tedy jít tak, aby mě nohy netrápily, což zase odnesl můj styl chůze a po několika hodinách chůze jsem sotva stál na nohou. Musel jsem si paty podlepit a na konci dne jsem se sotva vlekl. Jak jsem se snažil šetřit paty, tak mě začaly bolet i lýtka a pak už i stehna. Nemohl jsem jít do kopce, po rovině a ani z kopce. Nakonec to byl asi nejnáročnější pochod mého života...

Mezitím se však charakter cesty změnil. Začali jsme se blížit vysněným výhledům a do toho se objevily první skály. Zatím ještě s úsměvy jsme vystoupali na nejvyšší bod a tvářili jsme se jako dobyvatelé Viltureasy. K hrozivému překvapení se však nová značka ztratila, objevily se vybledlé červené cákance na skalách a cesta hrozivě zarostla. Nastala doba pralesní. Z nějakého kopce jsme klesli do skalnatého a strašně zarostlého sedla a kažých 10 metrů jsme tápali, kde to vlastně vede dál. Všude byly skály, les, popadané stromy a kleč. Za chvíli jsem měl v botách doslova botanickou zahradu a ve vlasech zoologickou. Lezly po nás mušky, prodírali jsme se skrz ostružiní a kopřivy. Brzy jsem to přestal řešit a štípance a škrábance ani nepočítal. Taky se ukázalo, že kopec, který jsme zdolali, nebyla zcela jistě Viltureasa, ale prostě jen nějaký kopec. Viltureasu jsme zdolali až na sklonku dne po dost namáhavém výstupu.

Vrchol se tyčil do 1440 metrů, takže jsme teoreticky překonali asi výškových 1100 metrů z Brezoi. Samozřejmě to bylo mnohem víc, protože jsme do té doby asi stokrát vystoupali a stokrát někam klesali, což byla hrůza. Taky nám došla voda, začali jsme cítit dehydrataci. Vedro bylo strašné.

Skály nekončily, pokračovaly dál, opět to bylo za podobného scénáře: prolézt klečí po čtyřech, pak přelézt padlý strom, zároveň se nezamotat do ostružin a nenapíchnout se na větev, která čouhala ve výšce očí, pak podlézt padlý strom skoro po břiše, nezychytit si o nic batoh, zároveň nespadnout ze skály a nepoškrábat se o její okraje, odstrčit si větev s jehličím od hlavy, balancovat na další ostré skále, podlézt strom a rovnou se vnořit do dalšího pralesa v kleči... Tak to šlo pořád dokola v různých obměnách. Do toho jsme nevěděli, kde jsme, neměli jsme vodu a trápily nás první puchýře na nohách.

V takových situacích si vždycky říkám: "Kde to kurva zase jsem?" Říkal jsem si to v hluboké soutěsce v Albánských Alpách, kterou jsme procházeli, říkal jsem si to v minovém poli v Bosně, při brodění bahnem ve slepém rameni Moravy, při vichřici na Fagaraši v sedle Suru a i na dalších mnoha místech. Tehdy začínám pochybovat o své normalitě. Silou vůle bojuji proti své únavě, bojuji proti přírodním překážkám, hledám řešení věcí neřešitelných. To bylo i teď, začínaly se kupit problémy, blížil se soumrak a my jsme byli kdoví kde (skoro v prdeli).

Během těchto úvah jsme pravděpodobně překonali sympatický kopec Cirligele Olaneštilor vysoký 1221 metrů, kde jsem začal mít halucinace, že na vrcholu vidím kříž... Zároveň jsme začali pochybovat, že červený bod vede tam, kam měl vést podle mapy, protože ta hrůza neměla konce. Báli jsme se, že jdeme na vrchol Naratu (1509 m) a nebo až na Claia cu Brazi (1416 m), což by byl asi docela průser. Ve skalách se nedalo nocovat, neměli jsme ani kapku vody.

Naštěstí jsme najednou začali klesat do východních úbočí nějakého kopce a brzy jsme objevili dokonale špinavý pramen vody. Tady jsem najednou věděl, kde jsme. Souhlasilo to i v mapě, byli jsme u pramene Ferigele, do tábořiště se to zdálo kousek. Takový kousek to zase nebyl, ale od pramene se terén docela uklidnil, šlo se už jen pralesem, skály totiž skončily, no a my jsme celkem brzy dorazili do sedla pod nádhernou skálou masivu Naratu. Pak to vedlo asi ještě půl hodiny po hřebeni a konečně nastalo vytoužené klesání do sedla, kde byl v mapě namalovaný kemp.

V sedle jsem se už orientoval jako ve vlastním bytě. Podle mapy jsem se vydal na západ a na stromě našel nápis "APA", což je rumunsky "voda". A skutečně tam byla. Asi 50 metrů pod tábořištěm se nachází velmi silný pramen. Potok dál začíná tvořit i vodopády, kde se dá pohodlně nabrat voda. My jsme velmi žízniví, tak hltavě pijeme a užíváme si blahobytu. Zpátky do sedla se mi jde hrozně těžce, nohy vypovídají službu...

Večer jsme se marně pokoušeli rozdělat oheň, ale všechno je mokré. Usínáme tedy pod širákem v okolí ohniště, všichni jsme naprosto hotoví... Na první den neskutečný záhul, bojíme se tak dnů dalších...

Výsledky cesty do Rumunska, den první...

Nevím, jestli to nebude znít blbě, ale letošní Rumunsko bylo trochu zklamání. Zklamání v tom ohledu, co jsme prošli. Plán jsme splnili asi do třetiny. Na druhou stranu to byla mnohem lepší dovolená než loni Retezat a snad to předčilo i krásu Fagaraše. Nevystoupili jsme ani nad 2000 metrů, zato jsme však přelezli stovky padlých stromů, prodrali se kilometry kleče a jehličí a asi dvacetkrát zabloudili. Akce se nakonec účastnili tři mohykáni: já, Radek (byli jsme dva Radci) a Michal.

Vše začalo v sobotu 19. září, kdy jsme vyrazili vlakem směr Břeclav a Budapešť. Byly trochu komplikace s Michalovým příjezdem do Brna (což ale byla moje chyba) a určitě docela náhoda bylo setkání s Peťou Gbelcem na břeclavském nádraží. Zašli jsme do blízkého pajzlu na nejhnusnější pivo v mém životě. Bylo tak hnusné, že jsem ho ani nedopil. Je to hospoda nalevo od nádraží, fakt mazec.

Dál už to šlo celkem v pohodě, příjezd do předražené a zaplivané Budapešti, kde jsme si v podobně charakterizovatelném pajzlu dali Velkopopovického Kozla, pak podobný hamburger na nádraží Keleti a nakonec nespokojená průvodčí ve vlaku, která tvrdila, že nám nechce dělat problémy, ale přitom nás chtěla vyhodit z vlaku. No, Maďarsko mě asi přestává bavit.

Příjezd do Rumunska byl triumfální, bohužel vlak končil v Simerii, kde jsme museli docela dlouhou dobu trpět na nádraží mezi dost pochybnými lidmi. Naštěstí byl otevřený stánek, kde jsme kupovali piva a také se ukázalo, že to byla jen taková příprava na nadcházející cestu vlakem do Vintu de Jos. Jeli jsme rychlíkem, který tuším spojuje města Timisoara a Cluj. Byl plný ožralých snědých spoluobčanů, ozýval se tam chvílemi hrozný řev, pak se začali na chodbičce u záchodů prát a na nás nezbylo místo, takže jsme stáli před kupé a doufali v brzký přestup. Ten nastal ve Vintu de Jos.

Následoval přestup na luxusní osobák do Sibiu, složité hledání směnárny, která by fungovala i v neděli po ránu (hotel Ibis a pak doleva), no a nakonec podvodník taxikář, který z nás vymámil o 400 korun víc, než jsme se dohodli. Teď jsme tedy v Brezoi a vyrážíme do prvního kopce...