Výsledky cesty do Rumunska, den třetí...

Tento den byl velkým dnem bloudění! Zabloudili jsme hned ráno, pak v poledne a nakonec i večer. Začněme však popořádku:

Ráno jsme se probudili. To se obvykle stává každému. Po snídani a doplnění vody se tedy vydáváme na cestu. Znamená to však nejprve najít značku. Včera jsme šli po červeném bodu a dnes to má být modrý kříž. Už ale samotné hledání značky je úkol složitý, motáme se tedy přes půl hodiny v sedle, než konečně objevíme první kříž. Pak se motáme v nízkém dubovém lesíku a ve skalách dalších 15 minut, než máme další značku. Den začíná skvěle. Tábořiště máme na dohled asi 70 metrů a ztratili jsme už tolik času...

Od druhé značky se však situace zlepšuje a my začínáme prudce klesat do údolí potoků Lotrišol. Brzy se objevují skály a hledání značky se stává stále složitější, nacházíme vždy jednu a instinktivně jdeme někam k další. Brzy se však značka ztrácí úplně a tak se řídíme jen podle nápisů vyřezaných ve stromech (různá jména a nemravnosti) s míněním, že i tudy někdy někdo šel. Objevujeme však jen skály a stále prudší sešup a tak dostáváme strach, že se řítíme do soutěsky.

Měníme tedy směr a vydáváme se doprava. Po nějaké době Radek objevuje značku i stezku a tak jsme klidnější a můžeme pokračovat. Občas je značení úplně nové, tak se jde velmi dobře. V povznesené náladě se tak dostáváme k potoku Lotrišol, kde odpočíváme.

Od potoka to stoupalo asi sto výškových metrů a pak už jen traverzujeme svahy kopce Claia cu Brazi. Opět se však objevují zrádnosti ve značení a my narážíme na starou značku, která vedla nad naší stezkou. No, a protože cestu před námi nevidíme, začínáme se vracet tam, odkud jsme přišli. Teprve po chvíli si uvědomujeme, že opět bloudíme, vracíme se na místo otočky a dost dlouho trvalo, než jsem našel správnou cestu. Úspěch netrval dlouho, značka zmizela a my jsme překonali po zřetelné pěšině několik potoků. Cesta se rozšiřovala a začala docela klesat směrem na východ do údolí. Chtěli jsme dorazit do sedla Jilišti, nicméně jdeme kamsi podél potoka dolů do údolí. Rozhodujeme se tedy volným terénem vystoupat na hřeben nad námi a jít po něm.

Cestou nahoru se mi zlomila druhá hůlka, kterou jsem půjčil Lindě na Ukrajinu. Jsem hrozně naštvaný, že ji s sebou budu muset táhnout. Spekuluju, zda je to vada materiálu, nebo ji Linda špatně zaaretovala, nebo prostě je moc namáhám (kousek za 4 litry by ale měl něco vydržet).

Na hřebínku konzumujeme ostružiny a řešíme co dál. Jsme opět ztraceni, výhledy jsou omezené a těžko se hledá orientační bod. Tušíme, že jsme na hřebeni, který vybíhá z Claia cu Brazi do sedla Jilišti. Měl by tu ale vést žlutý pás, který nejprve nenacházíme vůbec, pak ho Michal objeví, ale nikomu to neřekne a tak se ztrácíme definitivně. Scházíme do jakéhosi sedla, kde se dohadujeme o dalším postupu (těsně před sedlem objevuje Michal na stromě značku modrý kříž, žlutý pás a žlutý kříž a teprve teď oznamuje, že žlutý pás viděl už nahoře). Michal se chce vrátit k poslednímu modrému kříži, Radek chce jít doprava (měl pravdu) a já nás táhnu vpřed. Asi po kilometru za sedlem se otáčíme a konstatujeme naprostou ztrátu polohy. Kompas nepomáhá, tak se pokouším najít cokoliv, co by nás ujistilo, kde jsme.

Náhoda zapracovala a na prvním stromu objevuji žlutý kříž, který ze sedla vede podél potoku Lotrišol do stejnojmenné soutěsky. Tam ale jít nechceme, vracíme se tedy ke stromu, kde byla trojice značek a doufáme, že tam někde bude to zatracené rozcestí. U sedla jsme si dali pauzu, já jsem se vydal bez batohu bloudit do lesa a hledat cokoliv. Nenašel jsem nic a tak se vydáváme traverzovat kopec a podle kompasu najít cokoliv, co by nás navedlo na správnou cestu. Udělali jsme však kolečko a asi po hodině stojíme opět v sedle, o kterém si nejsme jistí, zda je to skutečně to, které potřebujeme.

Teprve teď si pořádně všimneme vyrytého nápisu na jednom stromu. Bylo tam "Fr. →" Řešíme, co znamená "Fr." a nakonec se ukazuje, že jde pravděpodobně o klášter Frašinet, který leží podobným směrem, jakým chceme jít. Vydáváme se tedy nenápadnou pěšinou dolů z hřebene (podle mapy bysme měli jít po hřebeni), naštěstí asi po půl kilometru se cesta stáčí na hřebínek a my potkáváme první značku modrý kříž. Je hrozně vybledlá, ale víme, že jsme konečně našli směr.

Po chvilce přicházíme ke skalám na hoře Dosu Pamintului. Proplétáme se mezi nimi a najednou stojíme na nádherné vyhlídce do kraje. Vpravo se tyčily skály Naratu, v dálce byly vidět hřebeny Capatinů, před námi jsme viděli masiv Vinturarita a vysokou skálu Stog a vlevo ve stěně další skály visela malá poustevna. Nedokázal jsem pochopit úmysly člověka, který ji budoval. Nad poustevnou viselo lano, po kterém se poustevník pravděpodobně spouštěl dolů.

Nějakou dobu jsme se kochali a pak jsme šli dál. Ve slabém pramenu mezi skálami jsme doplnili trochu vody a vystoupali jsme sedlem nad skalnatější část Dosu Pamintului. Tady jsme potkali mnicha poustevníka, zrovna nosil nějaké plechy ke skále, aby je mohl spustit dolů. Ptali jsme se ho na směr do Baile Olanešti, kam jsme směřovali a on řekl, že se máme držet cesty vpravo. Čekalo nás ovšem překvapení ve formě vytěženého lesa do holoseče a to v národním parku. Ve spoušti byly vyježděné koleje od traktorů a tak byl dost problém se orientovat. Opět jsme zabloudili. Nicméně jsme se dali po vyježděné a neznačené cestě doprava a asi po kilometru jsem objevil v sedle nad námi značku, která vedla po hřebeni.

Dali jsme se po ní, značení zde bylo lepší, cesta šla lesem, akorát bylo potřeba ještě vystoupat na kopec Piriu Ciinelui (1221 metrů). Pak to šlo s námi rychle z kopce, značení skončilo a my opět bloudili. Začíná se stmívat a my se rozhodujeme pro sestup na nějaký boční hřeben do údolí Olanešti. Narazili jsme na příhodnou odbočku a vyrazili směr západ. Asi po dvou kilometrech kempujeme na hřebeni v medvědím lese a užíváme si pocit ztracení...