Cesty páně

Po delší odmlce se opět dostávám k životním cestám a křižovatkám. Štěpánek roste jako z vody, lozí po zemi, rychlý je jako vítr a v očích má oheň. Čtyři živly v jednom človíčku. Ukočírovat ho je stále těžší a já i Klárka to zvládáme dost těžko. Víme ale, že to k tomuto věku patří.

Doma se mi mezitím hromadí seznamy úkolů a nesplněných slibů. Oprava šuplíku, který prcek zdevastoval, sice proběhla, ale je opět ve stejném stavu, možná horším. Štěpán opět úřadoval. Poškozená pračka pere, chuchvalce prachu končí za skříní a drobky z koberce každý večer vybírám - vysavač nemám sílu vytáhnout. Do toho je třeba starat se o hady a kamarády. Nakládám sýry, sleduju zpravodajství, čekám na nový počítač a sbírám po bytě hromádky nepořádku.

Vrcholem bylo, že jsem asi onemocněl prasečí chřipkou. Asi tři dny mi bylo blbě a teď se začínám vzpamatovávat. Nekašlu, jen smrkám a jsem hrozně unavený. Prostě otrava...

Už se však těším i na Vánoce, skončí další rok, který pro mě tolik znamenal a už nikdy nebude nic jako dřív. Snažím se zachovávat nadhled nad všema katastrofama a vidět v nich to pozitivní. Je to nejrozumnější cesta. Jestliže existuje řešení problémů, tak není třeba panikařit. Jestliže neexistuje, tak panikaření nepomůže. Za týden nám budou dělat okna, panikařím a očekávám nadcházející katastrofu :)

Výsledky cesty do Rumunska, den jedenáctý...

Poslední den cesty. Ač poslední, tak vstáváme hrozně brzy, chceme totiž stihnout vlak do Simerie a pak IC do Budapešti. Je kolem čtvrté hodiny ranní a my za svitu hvězd jdeme na vlak. Mám strach, že se na nás odněkud ze tmy vyřítí smečka napruzených čoklů. Naštěstí se to nestává a brzy jsme i s naší fenkou na nádraží.

V místní pajzlovité nonstop hospodě si nechám natočit vodu a kupuju nějkaé pochutiny do vlaku. Po dvaceti minutách tu je vlak, loučíme se s naší psí kamarádkou a jedeme do Simerie. Tam pořizuji místenky do IC, aby nás nebuzerovali zase nějací otravní Maďaři, a sedáme si do vlaku, který už čeká na nástupišti. Konečně jedeme. Ve vlaku se obšťastňujeme pivy a spánkem a poměrně brzy jsme v Budapešti. Mám dojem, že to pokaždé trvá kratší dobu, než cesta tam. Na nádraží Keleti přijíždíme nicméně se zpožděním, takže do našeho rychlíku Jaroslav Hašek musíme běžet. Naštěstí čeká.

V Haškovi jsem usnul, ale probouzím se už v Nových Zámcích, pak je to Bratislava a v 17 hodin jsme v Břeclavi. Tam chvíli čekáme na vlak směr Přerov a v Otrokovicích se s klukama loučím, jsem totiž doma...

Epilog:

Byl to prales, páté rumunské pohoří nám nezůstalo nic dlužno, zbyl nám Paring a v podstatě i hřeben Capatinii. Teď si dám ale od rumunska nějakou dobu pokoj, jezdit tam každý rok se mi nechce. Doufám, že vyjde to Kosovo. Děkuji Michalovi a Radkovi, že se vypravili i do tak málo atraktivní země jako je Rumunsko. My fajnšmejkři však víme své. Čím méně je o horách napsáno v průvodcích, tím větší je to výzva. Přál bych si, aby to zůstalo i nadále podobné. Budu se těšit.

Výsledky cesty do Rumunska, den desátý...

Včerejší výběr místa pro stan se ráno ukazuje jako špatný. Spíme u potoka a všechno je strašně vlhké. Je mlha a vlhko je ve vzduchu i cítit. Balíme tedy mokré stany a vydáváme se na další pouť skrz městečko Costešti. Míříme k autobusové zastávce. Tam zjišťujeme, že autobus jel odjinud, takže nezbývá nic lepšího, než jít zase dál. Costešti pokračuje ještě dalších několik kilometrů, než konečně dojdeme k hlavní silnici, která spojuje města Targu Jiu a Rimnicu Vilcea. Právě do Rimnicu chceme jet.

U hlavní cesty je autobusová zastávka, ale bus jede až za 45 minut. Rozhodujeme se tedy stopovat. Naštěstí zastavilo hned asi páté auto a mladý řidič nám nabízí odvoz, že prý do Rimnicu jede. Rádi se necháme naložit a vyrážíme tedy asi do 70 km vzdáleného města. Řidič jede rychle jako prase, předjíždí dost riskantním způsobem a já celou dobu brzdím očima. Po cestě míjíme několik klášterů, kde závodník přibrzdí, pokřižuje se a pak zase zrychlí a věří, že Bůh má nad ním ochrannou ruku.

Cesta je dost dlouhá, takže jsem rád, když konečně vidíme neskutečně hnusné město s chemičkou, elektrárnou a rozpadajícími se továrnami z dob socialismu. Vedle Oradei je to asi nejošklivější město, které jsem v Rumunsku viděl. Všude jsou obrovská sídliště, mezi nimi přecpané ulice a továrny. Je to neskutečný panelákov, na obzoru při našem příjezdu vypadal až přízračně. Řidič nás dovezl až na nádraží, kde jsme mu dali nějaké peníze. Sice nic nechtěl, ale udělal nám velkou službu.

Na nádraží máme čas, takže kupujeme pivo a chipsy a snídáme tu nejneuvěřitelnější kombinaci. Samotné nádraží je taky pěkně hnusné a omšelé, přes nástupiště vede jakási pěší zóna a prochází tudy stovky lidí. Pak kupuji lístek - překvapuje mě, že mi ho prodali na konkrétní vlak. Ještě více nás ovšem překvapuje, že vzdálenost 98 kilometrů máme překonat závratnou rychlostí za pět hodin jízdy. Rychlík o hodinu méně. Doufal jsem, že je to překlep, bohužel nebyl.

Kolem desáté hodiny přijíždí z jakéhosi muzea vlak, který se už v Česku nevidí. Plíseň na zdi mě nepřekvapuje, kolem chybějícího koše taky ne, dveře od kupé, které byly vylomené jsou k vidění i u nás, okno zavřené na věky, dveře od vlaku zase na věky otevřené. O záchodech v rámci slušných mravů raději úplně pomlčím. Na sedačku jsem se úplně štítil si sednout, takže naše rozladěnost dosáhla vrcholu, navíc tu musíme trávit 5 hodin.

Nakonec se parodie na vůz čtvrté třídy cukne a kupodivu i rozjede a my míříme vstříc dalším zážitkům. Trasa totiž vede skrz soutěsku řeky Olt a je to takový technický unikát. Projede spoustu tunelů i mostů a jsou z ní fantastické výhledy na několik pohoří po cestě. Asi po hodině jízdy vlak zastavuje v lázních Calimanešti a tam asi hodinu čeká. Za těmito lázněmi vjíždíme do soutěsky. Jedeme proti proudu řeky, která je obrovský veletok. Vzpomínám, že při mém prvním setkání s Oltem byla řeka mnohem rozvodněnější. Teď je tu pětkrát méně vody, tak bych si ji i troufnul přebrodit :)

My jedeme po pravé straně řeky, vidíme neskutečné skály národního parku Naratu v pohoří Capatinii, kde jsme se před pár dny pohybovali i my. Na naší straně je pohoří Cozia. Projíždíme mnoho tunelů, spodní část soutěsky je asi nejhezčí. Po čase se dostáváme i do stanice Lotru, kam jsme původně chtěli přijet. Na druhé straně řeky je totiž městečko Brezoi, odkud jsme vycházeli. Tady přejedeme řeku a soutěska se trochu rozšiřuje. Nyní máme výhledy na Fagaraš a jedeme podél pohoří Lotru. Po chvíli se však trať vrací na pravou stranu a přimyká se k Fagaraši.

Pak mineme ještě kousek Sibiňských hor a opět přejíždíme řeku na druhou stranu, dostáváme se do míst, které znám. Tady jsme s Michalem před několika rokama bloudili v kukuřici a hledali most, který by nás dostal na fagarašskou stranu. Vidíme vesnici Boica, i vysoký kuželovitý kopec s vinicemi, pole, kde byla dřív kukuřice, a nakonec i dědinu Turnu Rosu. Tady jsme zahájili úspěšný přechod nejvyššího a nejdelšího rumunského pohoří Fagaraš. V hlavě mám mnoho vzpomínek a sto chutí vystoupit a vyrazit znovu. Turnu Rosu mimochodem znamená "červené věže" a proto se i průsmyk a soutěska Oltu v těchto místech někdy nazývá Červenověžská soutěska nebo prostě jen "Červené věže". Nevím, proč to tak je, ale v Turnu Rosu skutečně stojí jakési budovy s červenou fasádou a vysokou věží. Hrad to není a jejich účel mi je neznámý. Vypadají totiž poměrně nově.

Další etapa cesty už byla dost nezajímavá, kluci usnuli, no a s velkou slávou jsme se dostali opět do Sibině. Teď jsme se ale rozhodli si město více prohlédnout, protože má nádherné historické centrum. Předtím jsem se ještě pokoušel zjistit na nádražních informacích nějaký rozumný vlak do Brna. Nikdo z asi osmi nádražků v (dez)informačním středisku neuměl anglicky a ani obsluhovat počítač. Asi po půl hodině čekání jsme zjistili jeden spoj, který byl naprosto nemožný, takže jsme šli kromě zmíněné prohlídky centra najít i internetovou kavárnu.

Vyrážíme tedy do centra a prohlížíme si již známá místa. V informačním středisku jsme zjistili adresu internetové kavárny a dostali i mapku, podle které se orientujeme. V kavárně zjišťujeme široké spektrum vlaků, ale nakonec se rozhodujeme přespat ještě v Rumunsku. Už teď je dost pozdě a nejspíš bychom skončili na budapešťském nádraží mezi bezďákama a Maďarama. Dobrá volba je dojet do vesnice Vintu de Jos, která je asi dvě hodiny od Sibině a přespat tam někde v poli. V této vesnici se totiž křižují železniční tratě a zastavují tady všechny rychlíky. Také posíláme maily a sms, že žijeme a pak se vydáme na další etapu prohlídky města.

Vlastně jedinou památkou, za kterou jsme cíleně šli, byl železný most zvaný "Most lhářů". Je to nejstarší kovaný železný most v Rumunsku z roku 1859 a říká se, že pokud na něm někdo zalže, tak se most zřítí. Ironií osudu je, že bývalý komunistický diktátor Nicolae Ceauşescu na něm měl v roce 1989 projev o tom, že komunismus vydrží a nepadne. O pár měsíců později ho i jeho ženu zastřelili a komanči v Rumunsku padli. Z nás tří tam raději nikdo nelhal...

Následoval zběsilý nákup všeho možného v Bille, totální přecpání batohů a pomalá cesta k nádraží. V jednom bistru vedle nádru kupujeme u sympatických prodavaček různé pečivo a pak se tam chceme pořád vracet :) Naštěstí nám už jede vlak do Vintu de Jos. Ve vlaku popíjíme pivko a užíváme si naprostý luxus vagónů z Německa. Pravý opak ranního vlaku...

Známé nádraží ve Vintu de Jos nás vítá už sešeřelé. Přestupuju tady snad už po šesté. Tentokrát ovšem nezůstanu jen na nádraží, ale poznám i širší okolí tohoto důležitého zapadákova. Okolo je jen rovina, na turistiku se to tady moc nehodí, severozápadním směrem se ovšem už zvedají hory Apuseni - hlavně hory Trascau severně a západněji pohoří Metaliferi.

Nevíme, kam se vypravit, tak jdeme podél kolejí severním směrem. Všude běhá spousta polodivokých psů, jedna fenka se k nám přidává a tráví s námi noc :) Loudí, ale nic nevyloudí. Ze psů máme dost nepříjemný pocit, jdeme asi půl kilometru do polí, kde stavíme kvůli komárům a vlhku i stany. Spíme na polňačce, fenka spí někde v naší blízkosti. Večer ještě pijeme pivko a kecáme o mimozemšťanech a strašidlech.

Výsledky cesty do Rumunska, den devátý...

V klášteře se budíme rychle. Opět slyšíme hlavně zpěv jeptišek, tak balíme věci a mizíme. V bráně nacházíme obchod. Soudíme, že by bylo dobré něco přivézt domů, a tak si každý kupujeme nějaký suvenýr. Jeptišky se už tváří lépe než včera a je to příjemnější. Loučíme se tedy a vyrážíme na další pochod. Cíle je sousední soutěska Pietreni - někdy též zvaná Costešti.

Nejprve se však musíme vymotat z kláterního komplexu, než konečně nacházíme značku a ulomený rozcestník, který leží tak blbě, že nás to málem zmate. Abychom se dostali do soutěsky, musíme překonat kopec Arnota, který se strmě tyčí mezi soutěskou Bistrica a Pietreni. Je zde nově vyznačená stezka, značky jsou však daleko od sebe. Kopec má 1190 metrů, takže hned po ránu stoupáme po nově vyznačené značce do kopce. Nejprve po cestě z panelů, pak po asfaltu a nakonec loukami mezi závrty a podél hrany propasti. Kopec je z východní strany neustále ukusován lomem, vidíme jeho zázemí a dlouhou lanovku, která přepravuje kámen.

Brzy jsme nahoře, výhledy jsou pěkné, na kopci je spousta kravských lejn a bodláků. Přesto si ale nacházíme svoje místečka a pořádáme vrcholovou párty. Je to náš poslední kopec tohoto vandru. Vaříme tedy klobásy a pijeme pivo. Času je dost a nikam nemusíme spěchat. Po nějaké době se zvedáme a s těžkým srdcem klesáme velmi strmě do sedla pod Arnotou. Klesání ovšem probíhá zvláštním směrem a je neuvěřitelně dlouhé. Brzy máme pocit, že jsme ztracení. To navíc umocňuje i počátek nějakého stoupání. Velmi nás to mate, včera jsme sice nad soutěskou Bistrica viděli značenou stezku do doliny Pietreni, logicky by však měla vést přes toto sedlo. Nic tu ovšem není.

Po všech těch útrapách a bloudění se tak rozhodujeme sejít z hřebene přímo dolů "na divoko". Měníme tedy směr a kráčíme doprava dolů ze svahu. Nejprve to jde mírně dolů, brzy je to však strmý krpál a pod nohama nám ujíždí hromada jehličí, takže ho máme brzy plné boty. Asi po padesáti výškových metrech se ocitáme v údolí. Nejprve je třeba obejít plotek lesní školky a jsme na silnici. Tady objevuji i rozcestník s odbočkou a vzdáleností do Pietreni. Pietreni má být asi dvě hodiny chůze.

S velkým očekáváním vyrážíme do soutěsky, cesta nejprve dost stoupá podél skal a pak už jen lesem. Jdeme stále výš a začíná nám být jasné, že ze soutěsky nic moc nebude. Zpočátku jsme viděli i řeku v úzkém korytě, teď ovšem neslyšíme ani její hukot. Jen občas mezi stromy probleskne skála na protějším břehu řeky. Pietrenská soutěska je významná tím, že některé její úseky byly přehrazeny padajícím kamením při těžbě v lomu. Ten ukusuje její spodní část a je pak i zřetelně vidět. Kamení v roklině udělalo hluboké tůně, které vypadají velmi pěkně. Bohužel my se k nim nedostaneme. Jediné skutečně pěkné místo je pak výhled na skálu, kterou obnažil lom. Ten je úchvatný. Bohužel je zde však zřetelně vidět jeden z důsledků této nerozvážné devastace přírody (když pominu estetické ničení soutěsky, kopce Arnota, okolí kláštera a dvou vesnic v blízkosti). Celý les, cesta i domy v okolí jsou pokryty vrstvou vápencového prachu, cítíme to i na sobě, máme sucho v krku a občas nás i zasvědí oči. Život v okolí lomu musí být peklo a nic na tom nespraví nádherná příroda a národní park za humny.

Po několika zákrutách opět scházíme do blízkosti potoka a brzy i do vesnice Pietreni. V dědině se nachází další klášter - zvaný "44 Izvoare" (44 pramenů), je mnohem menší, tak ho zdaleka míjíme a pokračujeme směrem do Costešti k vytoužené hospodě a dopravnímu přibližovadlu do civilizace. To jsme ale netušili, co nás ještě čeká. První hospoda byla brzy, byl to ale neskutečný pajzl v unimobuňce, takže jsme šli dál. Bylo opravdu vedro a brzy se k nám připojil místní pošuk, který se neustále chtěl vybavovat. Je zvláštní, že cizinec často přitahuje alkoholiky, blázny a individua. Plácal hrozné nesmysly, připojily se i jakési děti a šlo nás víc. Nemohli jsme se ho zbavit a stopování byl problém. Místo tří osob nás bylo pět až šest a tolika lidem nikdo nezastaví.

Kráčíme tedy dál do Costešti a snažíme se jít rychle, abychom chlapa setřásli. Díky velkému teplu je chůze po silnici úmorná a nudná. Po pár kilometrech se podivín odpojil a my jsme si mohli na mostku přes říčku dát pauzu. Stopujeme i tady, ale zatím nikdo nezastavil, tak jdeme dál. Nebudu tu cestu popisovat celou, vesnice Pietreni je neskutečně roztahaná a přímo navazuje na městečko Costešti, které je ještě roztahanější. Jdeme snad ještě deset kilometrů po asfaltce skrz vesnici, děláme ještě dvě pauzy, než konečně přicházíme k otevřené hospodě.

Pijeme pak jedno pivo za druhým a bavíme se s místními, kteří předvádí, jak umí hezky česky nadávat. Vedle hospody je obchod, kde nakupujeme i brambůrky a další milé pochutiny. K večeru se odebíráme najít nocleh, přejdeme vratký most a spíme kousek od potoka na ohraničené louce u kolejí. Místní nám doporučili místo, kde zastavuje bus do města Rimnicu Vilcea. Snažili jsme se tedy spát v blízkosti tohoto místa.