Výsledky cesty do Rumunska, den devátý...

V klášteře se budíme rychle. Opět slyšíme hlavně zpěv jeptišek, tak balíme věci a mizíme. V bráně nacházíme obchod. Soudíme, že by bylo dobré něco přivézt domů, a tak si každý kupujeme nějaký suvenýr. Jeptišky se už tváří lépe než včera a je to příjemnější. Loučíme se tedy a vyrážíme na další pochod. Cíle je sousední soutěska Pietreni - někdy též zvaná Costešti.

Nejprve se však musíme vymotat z kláterního komplexu, než konečně nacházíme značku a ulomený rozcestník, který leží tak blbě, že nás to málem zmate. Abychom se dostali do soutěsky, musíme překonat kopec Arnota, který se strmě tyčí mezi soutěskou Bistrica a Pietreni. Je zde nově vyznačená stezka, značky jsou však daleko od sebe. Kopec má 1190 metrů, takže hned po ránu stoupáme po nově vyznačené značce do kopce. Nejprve po cestě z panelů, pak po asfaltu a nakonec loukami mezi závrty a podél hrany propasti. Kopec je z východní strany neustále ukusován lomem, vidíme jeho zázemí a dlouhou lanovku, která přepravuje kámen.

Brzy jsme nahoře, výhledy jsou pěkné, na kopci je spousta kravských lejn a bodláků. Přesto si ale nacházíme svoje místečka a pořádáme vrcholovou párty. Je to náš poslední kopec tohoto vandru. Vaříme tedy klobásy a pijeme pivo. Času je dost a nikam nemusíme spěchat. Po nějaké době se zvedáme a s těžkým srdcem klesáme velmi strmě do sedla pod Arnotou. Klesání ovšem probíhá zvláštním směrem a je neuvěřitelně dlouhé. Brzy máme pocit, že jsme ztracení. To navíc umocňuje i počátek nějakého stoupání. Velmi nás to mate, včera jsme sice nad soutěskou Bistrica viděli značenou stezku do doliny Pietreni, logicky by však měla vést přes toto sedlo. Nic tu ovšem není.

Po všech těch útrapách a bloudění se tak rozhodujeme sejít z hřebene přímo dolů "na divoko". Měníme tedy směr a kráčíme doprava dolů ze svahu. Nejprve to jde mírně dolů, brzy je to však strmý krpál a pod nohama nám ujíždí hromada jehličí, takže ho máme brzy plné boty. Asi po padesáti výškových metrech se ocitáme v údolí. Nejprve je třeba obejít plotek lesní školky a jsme na silnici. Tady objevuji i rozcestník s odbočkou a vzdáleností do Pietreni. Pietreni má být asi dvě hodiny chůze.

S velkým očekáváním vyrážíme do soutěsky, cesta nejprve dost stoupá podél skal a pak už jen lesem. Jdeme stále výš a začíná nám být jasné, že ze soutěsky nic moc nebude. Zpočátku jsme viděli i řeku v úzkém korytě, teď ovšem neslyšíme ani její hukot. Jen občas mezi stromy probleskne skála na protějším břehu řeky. Pietrenská soutěska je významná tím, že některé její úseky byly přehrazeny padajícím kamením při těžbě v lomu. Ten ukusuje její spodní část a je pak i zřetelně vidět. Kamení v roklině udělalo hluboké tůně, které vypadají velmi pěkně. Bohužel my se k nim nedostaneme. Jediné skutečně pěkné místo je pak výhled na skálu, kterou obnažil lom. Ten je úchvatný. Bohužel je zde však zřetelně vidět jeden z důsledků této nerozvážné devastace přírody (když pominu estetické ničení soutěsky, kopce Arnota, okolí kláštera a dvou vesnic v blízkosti). Celý les, cesta i domy v okolí jsou pokryty vrstvou vápencového prachu, cítíme to i na sobě, máme sucho v krku a občas nás i zasvědí oči. Život v okolí lomu musí být peklo a nic na tom nespraví nádherná příroda a národní park za humny.

Po několika zákrutách opět scházíme do blízkosti potoka a brzy i do vesnice Pietreni. V dědině se nachází další klášter - zvaný "44 Izvoare" (44 pramenů), je mnohem menší, tak ho zdaleka míjíme a pokračujeme směrem do Costešti k vytoužené hospodě a dopravnímu přibližovadlu do civilizace. To jsme ale netušili, co nás ještě čeká. První hospoda byla brzy, byl to ale neskutečný pajzl v unimobuňce, takže jsme šli dál. Bylo opravdu vedro a brzy se k nám připojil místní pošuk, který se neustále chtěl vybavovat. Je zvláštní, že cizinec často přitahuje alkoholiky, blázny a individua. Plácal hrozné nesmysly, připojily se i jakési děti a šlo nás víc. Nemohli jsme se ho zbavit a stopování byl problém. Místo tří osob nás bylo pět až šest a tolika lidem nikdo nezastaví.

Kráčíme tedy dál do Costešti a snažíme se jít rychle, abychom chlapa setřásli. Díky velkému teplu je chůze po silnici úmorná a nudná. Po pár kilometrech se podivín odpojil a my jsme si mohli na mostku přes říčku dát pauzu. Stopujeme i tady, ale zatím nikdo nezastavil, tak jdeme dál. Nebudu tu cestu popisovat celou, vesnice Pietreni je neskutečně roztahaná a přímo navazuje na městečko Costešti, které je ještě roztahanější. Jdeme snad ještě deset kilometrů po asfaltce skrz vesnici, děláme ještě dvě pauzy, než konečně přicházíme k otevřené hospodě.

Pijeme pak jedno pivo za druhým a bavíme se s místními, kteří předvádí, jak umí hezky česky nadávat. Vedle hospody je obchod, kde nakupujeme i brambůrky a další milé pochutiny. K večeru se odebíráme najít nocleh, přejdeme vratký most a spíme kousek od potoka na ohraničené louce u kolejí. Místní nám doporučili místo, kde zastavuje bus do města Rimnicu Vilcea. Snažili jsme se tedy spát v blízkosti tohoto místa.