Výsledky cesty do Rumunska, den druhý...

V podstatě je to teprve den první, ale počítám do toho i cestu. Z Brezoi chceme nejprve vystoupit na vrchol Viltureasa. Ten nápad jsem pojal už před několika lety, když jsem poprvé uviděl mapu Capatinii. Oblast v severovýchodním rohu pohoří je vyznačená jako skalnatá a divoká. To se splnilo daleko nad moje očekávání.

Už ve vesnici se dostáváme do národního parku Cozia - Naratu, tedy do jeho západní části Naratu. Ze začátku řešíme obchod a pak i to, kde najít značku červený bod, která má vést na Viltureasu a další vrcholy. Obchod jsme našli, o značce však ve vesnici nikdo neslyšel. Dokonce nás odrazovali od výstupu na Viltureasu, že se prý ztratíme a sežerou nás medvědi. Nakonec nás odkázali na jakousi pěšinu v lese a my jsme mohli směle vyrazit.

Nejprve stoupáme pohodovou lesní silnicí vzhůru do kopce, stoupání je stále strmější, ale to se dá v horách očekávat. Asi po dvou kilometrech však cesta přechází v pěšinu a ta postupně přechází v prales. Nakonec se vydáváme přímo lesem do prudkého srázu na jakýsi hřebínek. Jsme poprvé ztracení, značku jsme doposud žádnou neviděli a o to větší překvapení je to, když ji vidíme na hřebínku. Navíc je celkem nově vyznačená a odpovídá značce, která má vést na Viltureasu. Stoupáme tedy strašně prudce dál do kopce.

Začínám však cítit problém. Obě nohy se mi v pohorkách mírně pohybují, zvedají se mi paty a při stoupání začínám trpět jako pes. Snažil jsem se tedy jít tak, aby mě nohy netrápily, což zase odnesl můj styl chůze a po několika hodinách chůze jsem sotva stál na nohou. Musel jsem si paty podlepit a na konci dne jsem se sotva vlekl. Jak jsem se snažil šetřit paty, tak mě začaly bolet i lýtka a pak už i stehna. Nemohl jsem jít do kopce, po rovině a ani z kopce. Nakonec to byl asi nejnáročnější pochod mého života...

Mezitím se však charakter cesty změnil. Začali jsme se blížit vysněným výhledům a do toho se objevily první skály. Zatím ještě s úsměvy jsme vystoupali na nejvyšší bod a tvářili jsme se jako dobyvatelé Viltureasy. K hrozivému překvapení se však nová značka ztratila, objevily se vybledlé červené cákance na skalách a cesta hrozivě zarostla. Nastala doba pralesní. Z nějakého kopce jsme klesli do skalnatého a strašně zarostlého sedla a kažých 10 metrů jsme tápali, kde to vlastně vede dál. Všude byly skály, les, popadané stromy a kleč. Za chvíli jsem měl v botách doslova botanickou zahradu a ve vlasech zoologickou. Lezly po nás mušky, prodírali jsme se skrz ostružiní a kopřivy. Brzy jsem to přestal řešit a štípance a škrábance ani nepočítal. Taky se ukázalo, že kopec, který jsme zdolali, nebyla zcela jistě Viltureasa, ale prostě jen nějaký kopec. Viltureasu jsme zdolali až na sklonku dne po dost namáhavém výstupu.

Vrchol se tyčil do 1440 metrů, takže jsme teoreticky překonali asi výškových 1100 metrů z Brezoi. Samozřejmě to bylo mnohem víc, protože jsme do té doby asi stokrát vystoupali a stokrát někam klesali, což byla hrůza. Taky nám došla voda, začali jsme cítit dehydrataci. Vedro bylo strašné.

Skály nekončily, pokračovaly dál, opět to bylo za podobného scénáře: prolézt klečí po čtyřech, pak přelézt padlý strom, zároveň se nezamotat do ostružin a nenapíchnout se na větev, která čouhala ve výšce očí, pak podlézt padlý strom skoro po břiše, nezychytit si o nic batoh, zároveň nespadnout ze skály a nepoškrábat se o její okraje, odstrčit si větev s jehličím od hlavy, balancovat na další ostré skále, podlézt strom a rovnou se vnořit do dalšího pralesa v kleči... Tak to šlo pořád dokola v různých obměnách. Do toho jsme nevěděli, kde jsme, neměli jsme vodu a trápily nás první puchýře na nohách.

V takových situacích si vždycky říkám: "Kde to kurva zase jsem?" Říkal jsem si to v hluboké soutěsce v Albánských Alpách, kterou jsme procházeli, říkal jsem si to v minovém poli v Bosně, při brodění bahnem ve slepém rameni Moravy, při vichřici na Fagaraši v sedle Suru a i na dalších mnoha místech. Tehdy začínám pochybovat o své normalitě. Silou vůle bojuji proti své únavě, bojuji proti přírodním překážkám, hledám řešení věcí neřešitelných. To bylo i teď, začínaly se kupit problémy, blížil se soumrak a my jsme byli kdoví kde (skoro v prdeli).

Během těchto úvah jsme pravděpodobně překonali sympatický kopec Cirligele Olaneštilor vysoký 1221 metrů, kde jsem začal mít halucinace, že na vrcholu vidím kříž... Zároveň jsme začali pochybovat, že červený bod vede tam, kam měl vést podle mapy, protože ta hrůza neměla konce. Báli jsme se, že jdeme na vrchol Naratu (1509 m) a nebo až na Claia cu Brazi (1416 m), což by byl asi docela průser. Ve skalách se nedalo nocovat, neměli jsme ani kapku vody.

Naštěstí jsme najednou začali klesat do východních úbočí nějakého kopce a brzy jsme objevili dokonale špinavý pramen vody. Tady jsem najednou věděl, kde jsme. Souhlasilo to i v mapě, byli jsme u pramene Ferigele, do tábořiště se to zdálo kousek. Takový kousek to zase nebyl, ale od pramene se terén docela uklidnil, šlo se už jen pralesem, skály totiž skončily, no a my jsme celkem brzy dorazili do sedla pod nádhernou skálou masivu Naratu. Pak to vedlo asi ještě půl hodiny po hřebeni a konečně nastalo vytoužené klesání do sedla, kde byl v mapě namalovaný kemp.

V sedle jsem se už orientoval jako ve vlastním bytě. Podle mapy jsem se vydal na západ a na stromě našel nápis "APA", což je rumunsky "voda". A skutečně tam byla. Asi 50 metrů pod tábořištěm se nachází velmi silný pramen. Potok dál začíná tvořit i vodopády, kde se dá pohodlně nabrat voda. My jsme velmi žízniví, tak hltavě pijeme a užíváme si blahobytu. Zpátky do sedla se mi jde hrozně těžce, nohy vypovídají službu...

Večer jsme se marně pokoušeli rozdělat oheň, ale všechno je mokré. Usínáme tedy pod širákem v okolí ohniště, všichni jsme naprosto hotoví... Na první den neskutečný záhul, bojíme se tak dnů dalších...